Na kameni kámen

Zastavil jsem se uprostřed kroku a ztuhl. Přitom bych vlastně vůbec neměl být překvapen. Znal jsem ji již docela dobře, abych poznal její nálady, vrtochy a touhy. Navíc si myslím, že každý soudný člověk, aniž by ji znal, by měl pouze z letmého odečtu již dávno minimálně podezření, že je – zase – nadržená jak stepní koza. Už jen podle toho, jak se hýbala. Jak se tvářila. Jak s ní šili všichni čerti.

Já to koneckonců věděl dost natuty také podle toho, že si ve vlaku výmluvně sedla s jednou pokrčenou nohou zapřenou do stolku u okna přesně tak, že mi její chtíčem se lesknoucí pohlaví bylo podstrčeno před zrak přesně vyměřeným sesunutím se na sedadle. Mému bedlivému zraku tudíž nemohlo uniknout a k bouli v kraťasech připojilo i bouli v krku.

K žádnému velkému odhalení tak ale stejně nedošlo, protože sázku sám se sebou, zda si (ne)zapomněla odít jeden vitální kus oděvu, než ráno opustila byt, jsem se sám se sebou ani nepokoušel uzavřít. Její krátká sukýnka pod zadeček, která stěží dosahovala po její nádherné, vysportované, opálené nožky, a to, jak se při chůzi vlnila, byly dostatečným návodem. Ani se nemusela předklánět, což by jistě způsobilo nejeden infarkt.

Už tak byl více než dost vášnivý polibek přímo uprostřed haly plné lidí na nádraží, při kterém se mě jednak snažila sníst, jednak vysát duši, a její objetí paží kolem mého krku bylo tak silné, že by se za ně nemusel stydět ani Macháně. Byl jsem rád, že si na mě v tu chvíli rovnou nevyskočila, aby mě mohla pevně obejmout stehny kolem boků, jak to měla ráda. Byli bychom již v ten moment středem naprosté pozornosti všech na Smíchovském nádraží a já bych asi svých razidlem prorazil díru středem přední částí mých šortek. A jiné jsem neměl.

To jsem fakt nechtěl. Stejně jako pro zděšení, pobavení či požitek davu po proražení otvoru rovnou skončit hluboko v ní. Pochybuji, že by ji pak zastavil i například tank či zásahová jednotka, dokud bych to do ní všechno nevystříkal. Odolal jsem proto snadno divoce nad hlavou mávající obrovským transparentem potřebě pro jistotu si přece jen hned na místě ověřit, že kalhotky skutečně nemá, a zasunul ji hluboko do pozadí mysli. A uspokojil se s tím, že poznání hraničící s jistotou jsem získal jen pohmatem přes džínovou látku. Vestibul či ne, pevně ji sevřít dlaněmi půlky a zmáčknout, tomu jsem odolat prostě nedokázal. Nejsem žádný dekorovaný eunuch, že.

Stejnou taktiku zdrženlivosti jsem zatvrzele držel i ve vlaku. Pot mi perlil na čele, stékal po zádech po páteři, a s nasazeným laskavým, pokud možno neutrálním výrazem jsem čas od času co nejvíce nenápadně klepal rukou do jejího kolene, aby ráčilo zamířit zase opačným směrem, kdykoliv jsem měl pocit, že by míra rozevření jejích stehen jednak měla do zdrženlivé dámy neskutečně daleko, jednak by se v narvaném vagónu zákonitě musel najít více než jeden další pár očí, který by mohl obdivovat dokonalou úpravu a vlhkost jejího klína, kdybych to koleno nechal v pohybu pokračovat byť o milimetr dál. Její n pokusy mě přesvědčit k tomu, že se bojí sama odejít na záchod, aby jí nikdo neublížil, a že tudíž nutně potřebuje doprovod na ono místo, které nikterak neskrývala, jsem okázale ignoroval. A pohled starší dámy, který ke mně velice ohleduplně vyslala, svědčící o pochopení a soustrasti, jsem jako že neviděl, a bral ho pouze jako výplod mé týrané mysli. Dost důrazně jsem zakročil také v momentě, kdy si chtěla sundat sandál. Zcela určitě právem jsem jí podezříval, že neměla dostatečné zábrany ani k tomu, že by nechtěla svojí malou nožku, kratší než můj nástroj v plné pohotovosti, položit alespoň na moje stehno. Vždyť tak ráda si s ní hrála s mým pyjem a potřeba udělat si mě svými chodidly patřila k jejím oblíbeným kratochvílím.

Za mou konzervativní, neodpustitelnou uťáplost se mi pomstila velmi brzy poté, co jsme konečně vypadli z vlaku směr Koněpruské jeskyně. Ještě jsem stále zoufale hledal nějaké skryté místo poblíž značené turistické trasy kam jsme se mohli uchýlit, aniž bychom si museli příliš hrát na zálesáky prodírající se džunglí, protože otázka nezněla „jestli“, ale „jak brzy a kde“, když po rychlé rekognoskaci terénu zadřepla sotva po opuštění vesnice těsně vedle pěšinky vinoucí se prvním jakýmžtakýmž lesem, a v provokativním výrazu na mě vyplázla jazyk, zatímco potůček stříkající z její zurčící fontány po dopadu na zem pomalu tekl dolů po mírném svahu.

Pochopitelně, že jsem na ni třeštil oči a srdce mi tlouklo v hrudi jako zběsilé, ale i tak mi trvalo drahně dlouho, než jsem dokázal odvrátit zrak od lasturky, kterou jsem měl jako na dlani a ze které prýštila jantarová tekutina, abych se mohl pokusit začít zase uvažovat. Aspoň trochu. Při vědomí ocelové tyče připojené k mému tělu a zoufale žadonící po rychlé akci mi to stejně téměř nešlo. Nakonec jsem proto rád podlehl dalšímu primitivnímu pudu, který se také dostavil. Můj zkratovaný mozek přece jen dokázal navíc usoudit, že získat si odstup může být dobrá cesta vpřed, a tak jsem následoval jejího příkladu a abych aspoň já zachoval zdání uvědomí si společenských konvencí, zamířil jsem trochu od cesty do nevelkého lesíku. Do zad mi jako staccato kulometné palby zněl její zvonivý, veselý smích.

Zatímco jsem se snažil ulevit přeplněnosti v tubusu a docílit stavu aspoň částečné povadlosti ve víře, že s močí odteče i část krve, přesvědčoval jsem sám sebe, že jsem se vlastně zachoval hrdinně. Ve prospěch ostatního lidstva, jehož vyslanci se určitě nemohli nalézat daleko od nás a bylo by jen otázkou okamžiku, kdy by nás jeho nejméně šťastné exempláře co nevidět zastihli v nejlepším zde, na veřejném místě, pokud bych statečně neodstoupil stranou. Zároveň bylo už rovnou za co děkovat laskavým bohům, že se svojí procedurou počkala alespoň sem.

Položit se do svých chabých jogínských technik jsem ale tak jako tak nedostal prostor, protože si dala záležet na tom, aby mi nemohlo uniknout, že bryskně opustila pokropený chodníček, a přece jen si zahrajeme na dobrodruhy. Prosvištěla kolem mě do lesa, takže mi nezbylo než za ní rychle chvátat, než se mi někde ztratí.

Nebylo to naštěstí tak hrozné, jak jsem se bál, byla zde snad i skoro neznatelná pěšinka, takže po troše toho klopýtání jsem nakonec dorazil za ní na malinký palouček obdařený poměrně značným balvanem tvaru vejce vystupujícím nad okolní porost. A tam, jak jsem již prve naznačil, ztuhl i zbytek mého těla a přidal se tak k erekci, která proti všem zákonitostem nepolevila ani i po vykonané malé.

Spočívala už na balvanu na kolenou, se zadečkem co nejvíce vystrčeným dozadu za sebe, takže jí stehna podepírala bříško. Jistila se rukama nataženýma před sebe. Kámen asi musel být dost teplý od letního slunce, protože jinak nebylo možné, aby díky kontaktu s jejím rozpáleným tělem nevznikala pára. Doufat, že by dokázal ochladit její neukočírovatelnou touhu, když k němu tiskla svá drobná ňadra i tvář, bylo asi marné.

Malá hromádka vedle kamene mi poskytla potřebné vysvětlení, kam se podělo její tričko a sandálky. Sukýnku si sice nechala, ale měla ji již omotanou kolem pasu do úzké šály. Abych ji za ni mohl pořádně chytit.

V hlavě se mi mísily vzpomínky s přítomností. Nádražní hala. Lesknoucí se klín pod okrajem sukně ve vlaku. Její, mylný výklad nepřipouštějící, výrazy a pobídky. Vášeň v očích. Lačný úsměv. Neskrývané provokace. Bradavky pod tričkem, nepochybně bez podprsenky, dávající na odiv, že ony již do nového dne vstaly dávno. Radostně. Proaktivně. A stále se jich to drží.

Nedočkavost. Natěšení. Neklidný třes těla snažící se mě přesvědčit o tom, že jestli se ho co nevidět nezmocním, místo k jeskyním ji brzy půjdu navštívit někam do sanatoria. Zaujatá poloha, ve které jsem měl její rozkvetlé okvětní lístky rozevírající se do stran jako na dlani, a kde jsem ani na tu dálku nepomohl nepostřehnout mízu, kterou měli dravci pít. Stejně jako dokonalou rozetku jejího análku, o kterém jsem dobře věděl, že ho pro mě dopředu s vroucí žádostivostí připravila a ať už zvolím kterýkoliv otvor, ona bude naprosto na vrcholu blaha. Zároveň mě jí zaujatá poloha informovala o tom, že ode mě očekává, že si ji vezmu, jakkoliv uznám za vhodné. A nemusím se vůbec ničeho bát. Že ona najde maximální uspokojení prakticky v čemkoliv.

Takové bianco šeky jsou opravdu nebezpečné, říkal jsem si, zatímco jsem se k ní s co největší rozvahou blížil. Rád, že mi svlékání toho mála, co jsem měl na sobě, přece jen zabere nějaký nepatrný čas, který mohu věnovat tomu pokoušet se odhadnout, jestli přece jen po něčem netouží více. Není něco, co by jí v tuto chvíli udělalo větší radost než cokoliv jiného.

Samozřejmě, že jsem se ke zdárnému konci svých úvah nedostal. Ale bylo mi to upřímně jedno. Poslední ucelená myšlenka tak patřila bianco šeku, a to byla asi ta poslední příslovečná kapka, která společně se zavrtěním jejího pozadí rozhodla o tom, že jsem hnal své boky nezadržitelně vpřed s jadernou hlavicí zacílenou do jejího rozkošného zadečku. Bylo by zbytečné snažit se přesvědčit sám sebe, že jsem jí tím vlastně trestal za muka obrazotvornosti, která mi již dneska stihla nachystat. Čekal nás nekonečný požitek pro nás oba.

Hloubka a hladkost průniku výmluvně svědčily o její lásce v tomto druhu rozkoše, zkušenostech a neustálém záběhu. A přesto byla stále tak úchvatně těsná. Dokonale padnoucí povlak těsně obepínající můj meč.

Jakmile mé koule pleskly o její stehna, vzepjal jsem se za ní jak hřebec na zadních usilující o to, aby jí moje nachová hlavička vyjela ústy zase ven, a s uspokojením zhluboka vydechl, jakmile jsem křečovité sevření svalů zase povolil, když už jsem to déle již držet nedokázal. Už jen zaržání tomu prvnímu brutálnímu výpadu a délce maximálního zaražení chybělo.

Ona se ale třásla i dál a já si teprve tehdy uvědomil, že mi uniklo její promptní vyvrcholení. Ale nebylo se co divit, nedala to navenek prakticky nijak najevo a její blažené vydechnutí se dalo snadno považovat za toliko rys pouhého uspokojení z prvního úspěšného výpadu.

Pokud by mohly nastat rozpaky nad tím, jak dlouho čekat, než se vydýchá, předešla jím tím, že střelhbitě prosmýkla pravačku pod tělem a začala si dělat dobře i prostřednictvím svého klitorisu. Z nebeských výšin zjevně nehodlala hned tak sestoupit. To byla voda na můj mlýn.

Dobře děvče, pomyslel jsem si, a zaujal pevný úchop jednou rukou za ohon jejích rudých vlasů svázaných do gumičky, druhou za džínovou sukni smotanou kolem boků. Ještě více jsem se rozkročil, potáhl si její zadeček více k sobě a začal si ji brát.

Dlouho jsem nedokázal přestat upřeně zírat na bod našeho spojení. Na dlouhou, tlustou trubici střídavě mizící kdesi v tajemném otvoru přesně v průsečíku jejích dokonalých polokoulí, a zase skoro celou délkou vyjíždějící ven. Vykonávající tak trasu, na které zákonitě brzy musel dojít benzín. Na polokoule tak pevné, pružné, oblé, královsky polstrované, lesknoucí se potem na mladé, vypjaté kůži, až přecházel zrak. Nechápající, jak to stihla se ještě připravit, aniž bych to viděl, když jsem musel být těsně za ní, a kde schovávala flakónek lubrikantu, dle toho, jak hladká byla naše cesta a lesknul se jím můj již dokonale obalený úd. Až nakonec bylo pnutí a podněty tak mocné, že jsem naopak zvrátil hlavu a se silně sevřenými víčky nevidoucí němě křičel své vybuzení do nebes. A dále si ji neodvratně bral.

Přeplněný, těžký vak v pravidelném rytmu narážel do jejích stehen a společně s dopadem boků na body vytvářel melodii, která mi přišla okouzlující. A nebyl jsem v tom zdaleka sám, neboť ji kromě mého doprovázel i její zrychlený dech sem a tam protkaný drobným, nesmírně rozkošným a vášeň podbízivým sténáním jejích zdánlivě nekonečných výbuchů, ke kterým si pomáhala citlivými prsty. Odříkával jsem si proto v duchu sportovní výsledky a doufal, že ještě nějakou tu chvíli vydržím. Protože ona stále zjevně neměla dost. A co jsem ji znal, hned tak se to nezmění.

Jsem chlap, co z boje neutíká, takže když jsem po patřičně dlouhých minutách usoudil, že jsem vydržel již dost dlouho a má čest tedy nedojde újmy, když bych zanedlouho zavlažil její střeva přílivovou vlnou, proti které jsou jarní povodně vlahým deštíkem, zaťal jsem zuby a s vlčím výrazem jsem se odvážil zrychlit. Její dech ztěžknul, napětí v těle zesílilo, sama se začala hýbat proti mně, takže naše střety brzy připomínaly burácení bouře. I ona vytrčila bradu ke Sluncem prozářené modři nad námi. A na rozdíl ode mě začala být vokálnější.

„Pojď!“, „Ještě!“, „Vydrž!“, „Už tam budu…“. Neváhala mě častovat.

Byla to vítaná podpora k tomu nadále se pokoušet o nemožné. A i tak to bylo na hraně. Nebylo možné to držet do nekonečna.

Šutrák velký skoro jako balvan, na kterém se odehrávalo naše extempore, mi spadnul ze srdce, když protrhla cílovou pásku v momentě, kdy už jsem ládoval její pozadí poctivou dávkou šlehačky. V mnoha vlnách. Pořádně si u toho konečně zakřičel. V několika vrstvách jsem plýtval barvou více, než se mohlo vejít i na objemné plátno. A přesto jsem stále neměl dost. A i když jsem si fyzicky hrábnul, když jsem ho z ní konečně vytáhnul, věděl jsem, že erekce jen tak nezmizí. Ale bylo dobré čekat, baterky se aspoň mohly trochu nabít alespoň na cestu dál. Mohl jsem se zatím kochat tím, jak hluboký dojem jsem na ní zanechal.

Zatímco jsem se vedle ní opíral zadkem a rukama do kamene, vytrhnul mě z blaženého rozjímání její pohyb. Střetli jsme se pohledem. Rošťácký výraz se mísil s upokojením, štěstím, mladistvým nadšením, nerozvážností a nespoutanou sílou nevybouřených pubescentů.

„Vzal jsi vodu?“, houkla na mě jemně, zatímco se ke mně lehce přitiskla, hladila po přední části těla a její ústa hledala ta má. Byl jsem proto schopen jí odpovědět až poté, co nám došel dech a museli se zase nadechnout. Naše jazýčky si mezitím řekly vše potřebné.

„V batohu“, vypustil jsem toliko.

Byla jako ještěrka. Tak hbitě byla zpátky. Tentokrát v podřepu u mých boků. Obyčejná kohoutková voda možná nedodá tolik minerálů jako Magnesia, ale pro tuto příležitost byla určitě příhodnější. Ona ale byla tak důkladná v následné očistě, že když byla se mnou hotová, nepoznal bych ani, zda mě před tím omyla vodou obyčejnou či minerální.

Její ústa připomínala do ruda rozpálenou pec a v orálním umění se jí málokdo mohl rovnat. I když si spíše jen tak hrála a udržovala si mě v permanenci pro věci příští, měl jsem co dělat, abych jí nesvlažil neplánovaně ústa. Tak těsně objímala. Výkonně sála. Nechávala si mě proniknout hluboko do hrdla. Zvyšovala a zklidňovala tempo. Držela jistý a podmanivý úchop na váčku s mým střelivem.

A když utáhla šrouby, pevně mě objala rtíky jenom kolem hlavičky a rukou vyháněla náboj rychlou prací kolem kořene, v momentě, kdy jsem začal věřit, že si přece jen chce dopřát vydatnou svačinku, zkušeně přestala těsně před tím, než již nebylo možné odvrátit neodvratné.

Dýchal jsem jak Sentinel a díval se na ni minimálně mírně rozostřeným výrazem. Srdce tlukoucí silněji než zvon Zikmund nacházející se určitě už kdesi vedle hrudi. Prsty jsem ve věky přetrvávajícím kameni určitě udělal nové důlky. Marně se snažící pochytat dech a myšlenky.

Ona se však jen ušklíbla, a zatímco mě stále lehce honila, druhou rukou vysvobodila gumičku z vlasů a pak ji zkušeně a bystře omotala kolem vrcholu mého vaku, hned u kořeně kolmo vztyčené standardy.

„To, abys mě předčasně nezklamal“, utrousila laskavě.

Než jsem se zmohl na repliku, přišel od ní pro změnu rozkaz.

„Lehni si na záda, ať si tě můžu pořádně osedlat“.

Byl jsem výrazně vyšší než ona, takže jsem už hlavou lehce přepadával dolů, když jsem na kameni zaujal předepsanou polohu. Připadal jsem si tak trochu jak nebožáci na obětním oltáři ve slavném filmu Mela Gibsona. Akorát tou modrou barvou jsem nebyl celý pomalovaný. A byl pro změnu nahý i kolem pasu. Takže byť i na mě byla vzápětí vykonána exekuce, měla úplně jinou podobu.

Narazila se na mě v podřepu bez bázně a hany. Na kámen na kameni. Její mokro jsem střelhbitě cítil spočívat na mém klíně.

Musel jsem to prostě vidět. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem zase celý v ní. V této pozici jsem musel v jejím bříšku sahat snad až někam k prsům. S trochou přehánění. Přesto výraz svědčící o značné námaze, jak jsem pracně přirazil vyvrácenou hlavu k bradě, se nacházel pouze na mé tváři. Na té její bylo jen nadpozemské potěšení. Nepopsatelné uspokojení. Ještě o nějaký ten stupínek nahoru vyhnané, když se zkoumavě uhnízdila, aby získala dokonalou polohu. Zajistila křivku, po které bude putovat nahoru a dolů po mém zakřivení tak dlouho, dokud jeden z nás neodpadne. Minimálně fyzicky. A pak rozjela své rodeo.

Nebylo možné držet dlouho bradu nahoře. Ždímala mě jak houbu. Svými vnitřními svaly. Prsty hnětoucími můj hrudník. Překvapivě silným dopadem svého hubeného, drobného těla. Neumdlévající aktivitou. A neskutečně si to užívala. A tak jsem se odevzdal osudu a říkal si, že takto umřít, umřel bych blažen. K čemuž ale naštěstí nedošlo i přes značné napětí mých stehen, na kterých spočívala naše váha a úsilí, které bylo potřeba k tomu, abych i můj stroj i nadále držel vchodu. Jinak bych o tom teď nemohl psát, že.
Nevím, zda a kolika si prošla vrcholy. Nedokázaly ji zastavit. Byla horší než odbrzděný vlak. Neustála táhla vpřed, přestože bych přísahal, že sem tam musela padat z nekonečných výšek dolů volným pádem. Tak se zmítala na vlnách rozrušení. Dobře čitelných jak z řeči těla, tak představení hlasivek či házení hlavou, ve kterých její rozpuštěné rusé kadeře planuly jako oheň a utvářely jí kolem hlavy ohnivou auru. Rusalka zrodivší se do našeho světa. Díky ní i já se začal rychle blížit Nirváně.

Ač se zdála beze smyslů, nemohlo tomu tak být. Jinak nevěřím, že by dokázala reagovat na mé klepnutí do jejího stehna a pokus se vzepřít, které vzorně odečetla jako signál o tom, že by mohlo být záhodné nepokoušet z mé strany dále osud. Neskutečně se mi ulevilo, když promptně sáhla za sebe a uvolnila gumičku a na této vlně úlevy se jako na tsunami svezlo burácení, se kterým jsem uvolnil obsah, který se již nějakou dobu neodbytně hlásil o to podívat se na světlo boží.

I když, tam se nedostal.

Nebo aspoň ne hned.

Veškerá nálož v dlouhých jazycích putovala do jejích sametových síních, neboť ona se tím nedala ani trochu odstrašit a začala pomalu zvolňovat teprve tehdy, když už ve mně víc aktuálně nebylo a zcela zjevně jsem začal odpadat.

Stále ještě se mírně pohupovala, když jsem pocítil, že mění polohu, aby pak mohla pozvednout moji hlavu a položena na mé hrudi mě mohla začít líbat. Nyní konečně jen něžně, dovětkem k předchozí divočině.

Dodnes se nepřestávám udivovat nad tím, že nás nikdo nepřistihl. Nebyli jsme tak daleko od cesty a tento palouček, s takovým balvanem, doslova volal po tom, aby byl objeven. Vždyť i ona ho neochvějně našla, přičemž se pak dušovala, že o jeho existenci neměla ani tušení a byla to prostě pouze a jen šťastná volba. Příhodný směr. Ale co já vím. Třeba si někdo při pohledu na nás taky něco dopřál, i bez našeho vědomí. Laskavě se neobtěžující nás rušit a informovat nás o tom. A ani jsme si neublížili. Vody bylo ještě v láhvi dost, abychom mě mohli trochu umýt, zejména od pořádné potopy, která se spustila na mé břicho, jakmile ze mě konečně sesedla. A měl jsem v sobě pořád ještě dost, aby nakonec přece jen dostala i požadovanou porci do bříška. Formou zákusku po svačince na mezi. Přičemž i já jsem se tam na její maně napásl do sytosti.

Byl to prostě jeden šťastný den včetně akce „Na kameni kámen“.