Část 2: Zapomeň na svět

Seděla na posteli, prsty si nervózně pohrávala s lemem síťovaného overalu, čelo lehce svraštěné starostmi. Dneska v očích neměla ten obvyklý žár, něco ji tížilo. Strach.

Sedl jsem si vedle ní a mlčky ji sledoval. Čekal jsem. Když pořád nic neříkala, chytil jsem ji za bradu a přinutil ji podívat se mi do očí.

„Tak povídej.“

Polkla a rychle uhla pohledem. „Co když na to přijdou?“ hlesla. „Můj manžel… moje dítě. Co když—“

Přerušil jsem ji pevným stiskem brady, nenechal ji utéct pohledem. „Nepřijdou,“ řekl jsem klidně, jistě. „Pokud jim to sama neřekneš.“

Zavrtěla hlavou, skoro vyděšeně. „Ne. Nikdy.“

„Tak přestaň přemýšlet.“ Palcem jsem přejel po jejím spodním rtu, zatlačil jen tak akorát, aby ho pootevřela pro mě. „Teď neexistuje nic jinýho. Jenom ty a já.“

Vydechla roztřeseně, slabě kývla. Ale já věděl, že pořád váhá, že se jí hlavou honí příliš myšlenek. To nešlo.

Naklonil jsem se k ní, rty se lehce otřel o její ucho a zašeptal: „Když jsi tady, nepatříš jim. Patříš mně.“

Cukla sebou, celé tělo se jí napjalo, ale nebylo to odporem—bylo to tím, že přesně tohle potřebovala slyšet. Cítil jsem, jak se pomalu uvolňuje, jak se propadá zpátky tam, kam patřila. Ke mně.

Chytil jsem ji za zápěstí a přitlačil na postel, naklonil se nad ní. „Řekni to,“ přikázal jsem.

Otevřela rty, roztřesená, ale připravená. „Patřím ti,“ vydechla.

„Hodná holka.“

Políbil jsem ji, pomalu, hluboko, tak, aby pochopila, že nemá kam utéct. Že tady je v bezpečí. U mě. Sténala mi do úst, měkla pod mým dotekem, až se mi úplně poddala. Tak je to správně.

Odtrhl jsem se od jejích rtů, jen abych ji ještě víc potrápil, a přesunul se k její čelisti, krku. Skousl jsem jemně kůži pod uchem, přesně vím, jak ji to přinutí ostře nadechnout. „Cítíš je tady?“ zamumlal jsem jí proti krku.

„N-Ne,“ přiznala rozechvěle.

Ušklíbl jsem se, rukama jí sevřel stehna a přitáhl si ji proti sobě. „A cítíš mě?“

Uniklo jí tiché zakňourání. „Ano.“

„Tak to je to jediný, na čem záleží.“

Přejel jsem rukou po jejím zadku, mačkal ho přes síťovinu, zatímco druhou rukou jsem jí sevřel hrdlo, jemně, ale dost na to, aby věděla, že ji držím. Že jsem to já, kdo tady velí.

Naklonil jsem se k její klíční kosti, nechal jí na kůži stéct dlouhou slinu, než jsem ji pomalu olízl. Otřásla se pod tím dotykem, celá se napjala.

„Zapomeň na ně,“ zašeptal jsem. „Dneska jsi tu jenom pro mě. Nic jinýho neexistuje.“

Zavřela oči, celé tělo se jí uvolnilo, otřela se o mě, jako by prosila o další doteky.

A přesně v tu chvíli jsem věděl, že je zase moje.