Část 5: Hladová, ale ne nakrmená

Byla furt ohnutá přes stůl, spoutaná, její prsty sotva dosáhly na připomínku mojí kontroly, co v ní zůstala. Každej její mělký dech, každej drobnej záškub stehen - všechno křičelo zoufalstvím, pomalým budováním frustrace, kterou jsem nehodlal uvolnit. Zatím ne.


Opřel jsem se v křesle a sledoval ji, jak se snaží zůstat v klidu, její tělo skoro škemralo o víc. Prsty jsem lehce poklepával po stole, nechával mezi náma natahovat ticho. Jediný, co bylo slyšet, bylo její mělce se třesoucí dýchání.


Pak jsem natáhl ruku. Prsty jsem přejel po jejím pasu, přes boky dolů ke stehnům, kde jsem ji pevně chytil a roztáhl je o něco víc. Zachvěla se, ale nebránila se - už věděla, že by to nemělo smysl.


„Ty úplně tečeš,“ zamručel jsem hlubokým hlasem.


Vyšlo z ní slabý, zoufalý zakňučení, jemně se zavrtěla, jakoby prosila. Prosba, kterou jsem ignoroval.


Místo toho jsem prsty začal kroužit po citlivé kůži vnitřních stehen, lehounce, sotva se jí dotýkaje. Každej dotek byl jen náznak, ale stačilo to, aby její tělo reagovalo, aby se pod mýma rukama kroutila.


Posunul jsem se výš, jen abych lehce přejel přes její horkost, cítil, jak její tělo ztuhlo, jak se pokusila přitisknout proti mý ruce – jen aby se moje ruka stáhla dřív, než se jí dostalo sebemenší úlevy.


Zasténala frustrací, zvuk, co mi poslal vlnu uspokojení rovnou do slabin. Ušklíbl jsem se, spokojenej. Byla na pokraji, přesně tam, kde jsem ji chtěl mít.


„Tak nadržená,“ poznamenal jsem pobaveně, přitiskl dlaň na její záda, abych ji přidržel dolů. „A stejně víš, že ti nedám to, co chceš.“


Další slabý sten, další nepatrný pohyb, když se snažila najít nějakou úlevu proti stolu. Pevněji jsem ji chytil.


„Ah, ah,“ varoval jsem ji hladkým, ale nekompromisním tónem. „Buď v klidu.“


Poslechla, ale cítil jsem napětí v jejích svalech, jak moc ji to ničilo. Znovu jsem po ní přejel rukama, tentokrát se zaměřil na to, co jsem už dávno tušil. Pevně jsem zatlačil na místo, kde byla stále vyplněná…


„Pořád ho v sobě máš,“ zamručel jsem spokojeně, zatlačil jen trochu, aby to ucítila, a pak zase ustoupil. „Hodná holka.“


Cítil jsem, jak se pod mýma rukama zachvěla, jak pevněji sevřela svaly kolem zásuvky, jako by se snažila získat aspoň kousek stimulace.


Zasmál jsem se, v hlase pobavení. „Ty se fakt nemůžeš ovládnout, co?“


Zavrtěla slabě hlavou, sotva slyšitelně zašeptala: „Prosím.“


Tvářil jsem se, že přemýšlím, naklonil hlavu, když jsem jí prstem přejel po páteři, přes ramena až k bradě. Uchopil jsem ji, zvedl jí hlavu tak, aby se mi podívala do očí.


„Už prosíš?“ uchechtl jsem se. „A o co vlastně?“


Rty se jí pootevřely, ale místo slov jen rozechvěle vydechla, v očích hladovej výraz.


Ušklíbl jsem se a pustil ji, opřel se zpět. „Na kolena.“


Okamžitě poslechla, tělo reagovalo automaticky, sklouzla dolů přede mě. Ruce měla stále svázaný za zády, zranitelná, vystavená.


Posunul jsem se, sedl si na kraj stolu, roztáhl nohy dost na to, aby mezi ně mohla zapadnout.


Zatajila dech, oči se jí upíraly na místo, kde se mi tvrdost rýsovala pod látkou kalhot. Polkla, rty se jí trochu pootevřely, jazyk rychle přejel přes spodní ret.


Temně jsem se zasmál. „Tak zoufale mě chceš do pusy.“


Zakňučela na souhlas, sotva znatelně přikývla.


Natáhl jsem ruku, pohladil ji po tváři, palcem přejel přes rty. „Chceš mě ochutnat, že?“


Další přikývnutí, její dech přerývanej.


Vydechl jsem nosem, potlačil vlastní nutkání. Pohled na ni - klečící, škemrající, její ústa pár centimetrů od toho, co tak moc chtěla - mě doháněl k šílenství.


S úšklebkem jsem znovu přejel palcem po jejím rtu a lehce zatlačil, jen tolik, aby se jí rty pootevřely.


„Škoda,“ zamručel jsem.


Ztěžka vydechla, její tělo se poddalo frustraci, zoufalství jí bylo vidět na očích.


Jen jsem se zasmál, naklonil se blíž a zvedl jí bradu, aby viděla pobavení v mých očích.


„Budeš si muset ještě počkat.“


Myšlenka mi bleskla hlavou – měl bych ji odměnit? Měl bych jí dát na výběr, jestli si mě vezme do pusy, vzdá se naplno tý touze v jejích očích, nebo ji ještě dál napínat, udržet ji na pokraji, dokud nebude nic než čirá potřeba? Dokázal jsem si to představit, skoro cítit teplo jejího dechu, jak blízko byla, její jazyk, co by se dožadoval... ale ještě ne. Ještě ne.