Kocovina s příchutí trapasu

Byl pátek. Den, kdy se v hlavě plete pracovní morálka s touhou se na všechno vykašlat. A mně napsal Erik. Dlouholetej kámoš z Prostějova. Prej se rozešel s holkou. Nebo ona s ním, to je jedno, stejně spolu pořád bydlí, protože ani jeden nechce jít pryč z bytu a na stěhování jsou oba líní jak pondělní ráno.
Napsal mi. - Přijeď, jdem chlastat a sbalit nějaký buchty. Můžeš spát u nás.-

Jo, u nás. Už to samo v sobě mělo varovnej signál, ale v tu chvíli jsem si nalil panáka a řekl si. “Co by se mohlo stát?”

K večeru jsem vyrazil. Cesta do Prostějova je jako cesta do jiného časového pásma, kde jsou hospody otevřený víc než srdce lidí po čtvrtým panáku. Zaparkoval jsem. Erik pro mě přišel před barák, objali jsme se jako správní hetero chlapi, co si nechtěj něco přiznat, a šli jsme do prvního pajzlu. Pivo, panák, cigáro. A znova. A znova. A znova.

Celou noc jsme řešili klasický věci. Ženský, jak je svět na nic, jak byla jeho bývalá stejný zvíře v posteli jako v hádce. A pak jsme se smáli tak moc, že jsme si málem pochcali kalhoty. V jednu ráno po cestě dom už Erik mlel nesmysly, oči mu jely jak ruleta a řekl mi. “Hele běž spát do mého pokoje. Já to dospím na gauči.”
A já, jako ten správnej alkoholik, co nemá ponětí, kde je sever, jsem zamířil do ložnice.

Ráno mě vzbudila ruka na mým péru. Ne moje. A to nebylo nejdivnější. Ta ruka byla šikovná. Než jsem stihl otevřít oči, cítil jsem, jak se mi krev žene dolů a mozek odmítá chápat, co se děje. A pak…

“Co tady děláš, sakra?!”
Otevřel jsem oči. Přímo vedle mě, Erikova bývalá. Vlasy rozcuchaný, tričko na půl cesty ke krku, oči rozšířený a v ruce moje péro.
“Spím.” Odpověděl jsem unaveně. A pak jsem si nemohl pomoct. “Máš celkem příjemnou ruku.”
Zamračila se. “A ty dobrý péro… ale vypadni!”

Zvedla se, hodila na sebe župan a zmizela z ložnice.
Já tam ležel. Trochu v šoku. Teda… dost v šoku. Péro pořád totiž žilo svým vlastním životem.
Vstal jsem, trochu se opláchl a šel za vůní kafe a vajec.

Seděl tam Erik, naprosto v klidu, s toastem v puse. “Kde jsi spal?” Zeptal se mezi sousty.
“Zažil jsem nejpříjemnější ručkovanou, co nikdy nebyla dokončena.” Řekl jsem a usmál se jak blbec.
Erik se zasmál. “Proto ten křik. Ta tě snad zabila pohledem, co?”
“Ne jen pohledem… ale hej, má šikovný prsty.”

V tu chvíli vtrhla do kuchyně. “Bobe, co tady taháš takový kraviny, fakt?! A ty,” ukázala na Erika, “jsi blb, že ho zveš, když víš, že tady jsem.”
Erik jen pokrčil rameny. “Až spolu nebudeme bydlet, tak si buď naštvaná kdy chceš. Do tý doby ať si tady klidně Bob přespí. A klidně mu můžeš podržet.”

Měl jsem co dělat, abych se neudusil toastem.

O hodinu později jsem seděl v autě a jel do Olomouce. Ještě trochu nadrženej, ale v hlavě s historkou, která mě bude bavit celej víkend.

A Erik? Ten mi napsal až večer. - Sorry kámo, prý jsi měl tvrdý rano.-
- Jo měl. Ani nevíš jak. - odpověděl jsem.