Múza jménem Lara

Nečekal jsem od toho večera vůbec nic. Jen další prázdnou noc v baru, pár panáků na spláchnutí blbých myšlenek a možná, když se poštěstí, cizí tělo v mojí posteli, které ráno zmizí rychleji než kocovina.

Vstoupil jsem do toho pajzlu, kde to páchlo pivem, potem, a kde světla vypadala, jako by je někdo natíral dehtem. A tam byla. Seděla u stolu v rohu, sama, s poloprázdnou sklenicí v ruce. Vlasy měla rozpuštěné přes ramena a na sobě bílé triko, které odhalovalo kousek tetování na klíční kosti.
Nesnažila se nikoho zaujmout. A právě proto zaujala mě.

Objednal jsem si panáka a pozoroval ji přes okraj sklenice. Ne že bych byl nějaký romantik, kterému stačí jeden pohled, aby věděl, že potkal osudovou ženu. Já jsem cynik. Věřím jen v pití, sex a to, že všechno ostatní stejně skončí bolestí nebo prázdnotou. Ale něco na ní mě nutilo přemýšlet, co by bylo, kdybych pro jednou udělal něco jinak.

Tak jsem vstal, vzal sebou whiskey a šel k ní.
“Chceš drink od neznámého idiota, co si myslí, že má šanci?” Zeptal jsem se.
Zvedla oči a usmála se. Ne tím falešným, naučeným úsměvem, který nosí holky, když chtějí, abys je nechal být. Tohle byl úsměv, co říkal. “Pojď, zkus to. Možná se oba spálíme, ale aspoň se chvíli zahřejeme.

Přisedl jsem si.

“Jmenuji se Lara.” Řekla a její hlas byl klidný, jako by vypila právě tolik, aby cítila všechno, ale nemusela o tom mluvit.
“Já jsem Bob.” Řekl jsem.
A pak jsme prostě začali mluvit. O hovadinách. O tom, jak jsou lidi kolem nás prázdní, jak se svět mění v realitu show na sítích, o knihách, které nikdy nedočteme, o snech, na které jsme už dávno rezignovali.

Nevím jak dlouho jsme tam seděli. Hodiny? Dny? Celý zatracený život?

Když jsme vyšli ven, byla tma hustá jak asfalt.
“Pojď ke mě.” Řekla, tak přirozeně jako dýchat. A já šel.

Její byt byl malý, ale útulný. Všude učebnice, knihy, rozházené oblečení a na parapetu prázdné láhve, které vypadaly jako vázy bez květin. Cítil jsem se jako doma, i když jsem tohle místo nikdy neviděl.

Nebylo v tom žádné divadlo. Žádné zbytečné předstírání něžnosti nebo vášnivé sliby do tmy. Prostě jsme na sebe spadli. Jako dva lidi, kteří byli příliš unaveni na to, aby si na něco hráli.

Její tělo bylo horké a měkké, její rty chutnaly po cigaretách a whiskey. Když mě stiskla nohama kolem pasu, měl jsem pocit, že všechny ty sračky, co jsem si nesl v hlavě, na chvíli zmizely. Že svět je zase na chvíli v pořádku.

Po tom všem jsme jen leželi. Ona na břiše, já vedle ní, rukou jsem jí přejížděl po páteři.
“Nejsi typ, co zůstává na snídani, že?” Zeptala se potichu.
“Nejsem typ, co zůstává na cokoliv.” Přiznal jsem.
Zasmála se. Krátce, ale upřímně.
“To nevadí.” Zamumlala a zavřela oči.
A já tam zůstal. Celou noc. A ráno taky. Ať jsem si to omlouval jakkoliv. Tím, že jsem byl moc unavený, moc líný, moc cokoliv. Pravda byla, že jsem tam chtěl být.

Další dny jsem byl sám. Ve svým bytě, ve svých myšlenkách. Říkal jsem si, že to byl jeden večer. Jedna noc. A že je to pryč.

Ale pak přišla zpráva. -Co děláš?-
A o hodinu později klepala na moje dveře.
Od té chvíle ke mě začala chodit. Ne pravidelně, ne podle plánu. Prostě, když chtěla.
Občas přinesla flašku, občas ciga, někdy jen sebe.
Vždycky vypadala, jako by jí svět ležel u nohou a přitom ji vůbec nezajímal.

Chodila tiše, bez velkých slov. Přijela, sundala boty, vlítla mi do postele a bylo to tak přirozené, jako by tam patřila od začátku.
A já ji nikdy nevyháněl.

Možná by bylo fér říct, že mě změnila. Ale pravda je, že jsem pořád stejnej. Jen vedle ní jsem na chvíli přestal chtít všechno zničit.

Lara byla klid uprostřed mého chaosu. Nebylo třeba nic říkat. Stačilo, že tu byla.
Tohle bez vysloveného “zůstaň”, tahle tichá dohoda, je něco co, bych měl opatrně chránit.

I když jsem taky věděl svoje.
Že jednou možná stejně něco poseru.
Protože to je to, co umím nejlíp.