V červených lodičkách

Jednou za měsíc. Vždy na stejném místě. A nikdy o tom nikomu neřeknou.

Bar U Zlatého Lva byl nenápadný. Skrytý ve staré boční uličce nedaleko Karlova mostu, se žlutým světlem lamp a dřevěnými okenicemi, které se nikdy zcela nezavíraly. Nebyl to podnik, kam by chodili lidé z jejich světa – z kancelářských skleníků s přísnými dress cody, ani z korporátních porad, kde se hovořilo jen v číslech. A přesto to bylo jejich místo.

Byl to vždy poslední čtvrtek v měsíci. Den, kdy se nepsaly reporty, neřešily termíny, kdy on najednou „měl schůzku mimo kancelář“ a ona „šla dřív kvůli rodině“. Věděli, že je to hloupé. Nebezpečné. Ale bylo to silnější než oni.

Ten večer přišla první. Vždycky. Jako by tím nastavovala pravidla. Seděla na svém místě u okna, dlouhé nohy překřížené, sklenička bourbonu se zlatavým leskem v ruce. Vlasy vyčesané, rudá rtěnka, a hlavně – červené lodičky. Jejich nepsaný signál. Znamenaly: dnes ano. Dnes chci být jen vaše.

Když vešel, nevzhlédla hned. Nikdy to neudělala. Vždy mu dala pár sekund, aby ji mohl pozorovat. Obdivovat. A vždycky to dělal. On, její šéf, muž, kterého se v práci všichni báli. Autorita, analytik, rozhodný až na hranu krutosti. Ale tady? Tady to byl jen muž, který se snažil dýchat rovnoměrně, když ji viděl.

„Dobrý večer,“ oslovil ji tiše, když se posadil naproti ní.

„Dobrý večer, pane řediteli,“ odpověděla mu s lehkým úsměvem, který se nedotýkal koutků očí. Tón byl formální, ale v očích jí plála jiskra. Vždy si vykali. I tady. Možná právě proto to bylo tak vzrušující.

Mlčeli. Minuty plynuly v těžkém tichu plném nespoutaného napětí. Nikdo v baru si jich nevšímal – to byla výhoda tohohle místa. Pak se zvedla, bez jediného slova. On vstal také a následoval ji, jak bylo zvykem. Věděli, že nemluví, dokud nedojdou až do hotelu.

Dnes si vybrala pokoj v šestém patře. Výhled na staré město, tlumené světlo lamp, vůně dřeva a drahé čistoty. Zavřela dveře a otočila klíč. Pak se na něj pomalu zadívala.


Stáli naproti sobě, jen kousek, a přesto mezi nimi pulzovalo tolik nespoutaného napětí, že by se dalo krájet. On byl pořád ten stejný muž – kontrolovaný, elegantní, přísný. Ale tady… se mu do očí vkrádala surová touha.

„Kolik máte dnes času?“ zašeptala.

„Celou noc. Jestli mi to dovolíte.“

Pomalým krokem přešla k němu. Prstem přejela po jeho kravatě, pak mu ji pomalu stáhla z krku a pustila na zem. „Dnes nebudu čekat na svolení.“ A ještě než stačil odpovědět, ho políbila. Hladově. Bez zdržování. Jazykem vnikla mezi jeho rty a přitiskla se k němu tělem, tak blízko, až mu vyrazila dech.

Sako z něj velmi rychle sundala a pustila ho na zem. On jí mezitím stihl rozepnout halenku a ten pohled ho velmi vzrušil - pod ní nic nebylo. Žádná podprsenka, jen nahá prsa, pevná, vztyčená, s bradavkami tvrdými už jen z toho, že věděla, kam to vede.

„Klekni si,“ zasyčela mu do ucha.

Udělal to dřív, než by stihl odpovědět.
V těch lodičkách. V těch zkurveně červených lodičkách nad ním stála, suverénní, nádherná, a on byl v tu chvíli jen její. Rozepla si sukni, nechala ji sklouznout přes boky, zůstaly jen krajkové kalhotky, ale i ty si stáhla dolů – pomalu, naschvál, s očima upřenýma do jeho.

A pak ho nechala jí ochutnat. Mokrá, vzrušená, připravená. Zasténal, když se sevřela kolem jeho prstu.Ona vzdychala tvrdě, syrově, a začala se pohybovat, boky kroužily, a stehna se jí začala v těch vysokých podpatcích jemně klepat.

„Dívejte se na mě,“ přikázala. A on nemohl jinak.

Její stehna se dotýkala jeho tváře, prsty mu vjela do vlasů a zaklonila mu hlavu.
Pobídla ho, aby si lehnul na záda, otevřela mu poklopec a nasedla.
Jezdila na něm tvrdě, rychle, jako by to bylo naposled. A on si už nepamatoval, kde končí on a kde začíná ona. Jen cítil, jak se její tělo chvěje, jak se v ní všechno stahuje a rozpadá, jak mu sténá do úst a pak tiše zakřičí, zatímco ho pevně obejme zevnitř.

Teprve potom ji otočil, přitiskl zády k zemi, chytil jí ruce nad hlavou a konečně si vzal to, co si celý měsíc představoval. Bez milosti. Tvrdě. Naplno. Každý příraz byl trest a zároveň odměna. A ona ho chtěla ještě víc.

Její červené lodičky zůstaly na nohou až do rána.