Bylo to pár týdnů kradeného času.
Pár týdnů, kdy jsme na chvíli dělali, že život venku neexistuje.
Jen její úsměv, můj smích, doteky v temných uličkách a polibky vonící whiskey a nadějí. Setkávali jsme se tiše, bez velkých plánů. Jenom jsme si brali to, co bylo zrovna na dosah.
Lara.
Malá, neklidná, krásná.
Vždy připravená se zasmát, stejně jako zmizet.
Jednoho večera, když seděla na kuchyňské lince s nohama houpajícíma ve vzduchu a světlem ve vlasech, jsem jí to řekl.
“Za pár měsíců se stěhuju zpátky do Kroměříže.” Pronesl jsem tiše, až neochotně.
Vzhlédla od sklenky vína. V očích ji neproblesklo nic dramatického. Jen přijetí. Jakoby to věděla už dávno.
“Kolik měsíců?” Zeptala se.
“Tři. Možná dva. Záleží, jak rychle se to zařídí.” Odpověděl jsem.
Přikývla.
Pomalý, rozumný pohyb hlavou.
Žádné scény.
Žádné výčitky.
Jen lehké přitisknutí její dlaně k mojí tváři a tichý polibek na rty.
Tu noc zůstala.
Šukali jsme, jako by to bylo naposled. Jakoby těch pár měsíců ani nemělo uběhnout.
Její tělo se ke mě tisklo s naléhavostí, která bolela.
Její prsty vklouzly do mých vousů, stehna tiskla k mým bokům.
Každý pohyb byl tichou prosbou, aby se zastavil čas.
Šukali jsme, jako bych chtěl, aby si mě pamatovala i tehdy, až budu pryč.
Ona se mi oddávala, jakoby věděla, že nic jiného už nezůstane.
Usnuli jsme vedle sebe.
Bez slov.
Bez slibů.
Ráno bylo prázdné.
Když jsem se probudil, druhá půlka postele byla studená.
V kuchyni na stole leželi klíče a vedle nich vzkaz, napsaný rychlým, roztřeseným písmem.
Vzal jsem ho, zatím co káva tekla z kávovaru do hrnku.
- Buď hodnej. Nebo menší hajzl.-
Seděl jsem tam, s lístkem v ruce a kávou, kterou jsem ani nepil.
Jen jsem zíral na slova, která byla stejně sladká jak krutá.
Dny se vlekly.
Krabice na stěhování zůstávali prázdné.
Život v Olomouci pomalu odcházel.
Bez ní bylo město zase šedivé. Všechno bylo jen další kulisa ničeho, jak předtím.
Občas jsem se přistihl, jak očekávám její smích za rohem.
Nebo dotek ruky na zádech, když jsem seděl v baru.
Ale bylo ticho.
Zůstal jsem jen já a vzpomínka na její poslední polibek.
Pár týdnů uteklo.
Rány se nezacelili, jen utichly.
Pak další den, měl přijít ten Den. Výročí s Eleanor.
Výročí které jsem chtěl jen utopit v alkoholu a zapomnění.
Měl jsem v plánu sedět na verandě, s flaškou Jacka, a čekat, až se opiju do bezvědomí. Čekat na klid, který by nepřicházel.
Ale dnes jsem chtěl ještě klid.
A pak napsala, Lara.
Podobné povídky
-
Cesta vesmírem trvala už příliš dlouho. Od posledního přistání uplynulo hodně vody. Na Zemi to vypadalo, jako po nukleární válce. Všichni jen doufali, že posádka vesmírné lodi brzy dorazí s novým…
před 20 roky 2 6300 17 -
Druhý den ráno Moniku probudilo známé šimrání v bříšku. Zavrněla a ucítila na rtech Filipův polibek. Otevřela oči a spatřila žhnoucí Filipův pohled, jenž nenaznačoval nic jiného, než touhu po jejím…
před 20 roky 2 5621 11 -
Lenka se dívala skrze nemocniční okno na modrou oblohu a těšila na odpoledne, kdy jí propustí konečně domů. Bylo jí téměř do pláče, když si uvědomila, že doma nebyla celé dva měsíce. Ponurost…
před 20 roky 2 5464 10 -
Miluji představu erotického prádla. Černé nebo červené podprsenky jsou prostě super. Tohle všechno mě probíhalo hlavou, když jsem se bavil s novu kolegyní - nádhernou blondýnkou Jarmilou, které černá…
před 20 roky 0 5936 12 -
Byl říjen a počasí se doslova zbláznilo. Alena seděla ve svém novém domečku a nepřetržitě přemýšlela co bude celý víkend dělat. Najednou jí napadla spásná myšlenka. „Co takhle si vyrazit na chatu a…
před 20 roky 0 5078 6