Zatím?

Sedím sám v hotelovém pokoji v Plzni. Postel je pečlivě ustlaná, záclony zatažené, televize hraje potichu do prázdna. Měl bych se učit na zítřejší prezentaci, ale místo toho sleduju obrazovku mobilu, kde mám otevřenou zprávu od ženy – „Malá konečně usnula. Já padám. Dobrou.“

Jednoduchá věta. Plná všeho, co mezi námi teď je. Únava, rutina, láska, ale beze stopy touhy.

Zavřu oči a představím si ji takovou, jaká bývala. Rozcuchaná, bosá, v mé košili, kterou si vždycky nechávala rozepnutou. Když mě stáhla za kravatu a řekla, že mě chce. Když si klekla a podívala se nahoru s tím zlomyslným úsměvem, který mi vždycky vypnul mozek.

Dnes? Jednou za měsíc. Tiché, rychlé, ospalé. Jako bychom jen plnili povinnost. Už mě ani nehladí, když skončíme. Jen se odvalí a usne. A já tam zůstávám – tvrdý, nenaplněný, sám.

Na baru dnes večer byla žena. Není důležité jaká. Důležité bylo, co ve mně probudila. Ten hlad. Ten starý oheň, co pořád hoří, jen nemá co pálit. Stačil její pohled, lehký dotek na loket a už jsem si představoval, jak ji tisknu ke zdi, jak křičí moje jméno, jak se třese, když jí svírám hrdlo, jak si mě bere s otevřenou pusou a roztaženýma nohama, bez ostychu, bez cenzury.

A pak přišla otázka, která visí ve vzduchu už týdny:

Mám to udělat?

Jedna noc. Jedno tělo. Jedno „ano“ – a všechno bude jinak. Už to nikdy nevezmu zpátky. Možná to žena nikdy nezjistí. Možná bych byl šťastnější. Možná bych byl sám sobě o něco míň protivný. Ale možná taky přijdu o to, co drží můj život pohromadě.

O osmdesát procent.

Všechno, co mi dává. Věrnost. Teplo. Důvěru. Dítě. Domov.

Chybí mi těch dvacet procent. Ta živočišnost. Vzdechy, výkřiky, vášeň, která bolí a voní.

Jenže – mám ztratit ženu, co mi dává osmdesát, kvůli někomu, kdo mi dá dvacet – a pak zmizí?

Mobil zavibruje. Nová zpráva.

„Mám chuť si s tebou pohrát. Pokoj 402. Klidně jen dnes.“

Zvednu oči. Podívám se na kliku dveří. V duchu už stojím v jejím pokoji. V duchu už ji líbám, tisknu, beru. A v tom tichu cítím, že jsem na hraně. Jen krok a svět se změní.

Ale zatím ho neudělám.
A co myslíte vy?