Černé lodičky

Byla zima. Taková ta pražská, co neštípe mrazem, ale leze pod kůži. Po koncertě šla sama. Zazněl Dvořák, smyčce ji sevřely uvnitř, ale manžel už potřetí za sebou „nemohl přijít“. Prý práce. Prý něco důležitého. To „něco“ mělo dvacetři let, velké prsa a IQ houpacího koně.

Šla pomalu, černé lodičky klapaly po dlažbě. Měla je ráda. Byly těsné, vysoké, krásně zvýrazňovaly její lýtka a způsobovaly jí jemnou bolest. Připomínaly jí, že ještě něco cítí.

Nechtěla domů. Zabočila do vedlejší ulice a vešla do vinárny. Malý prostor s vůní sudového vína, dřevěným nábytkem a žlutým světlem. Sedla si do rohu a objednala červené. Jedno. Druhé. Třetí. Pořád byla sama.

Pak vešli oni.

Pět mužů, hlučných, rozesmátých, s těmi otevřenými moravskými obličeji, kde se směje i smutek. Mluvili přízvukem, objednávali víno, sýr a smáli se z plna hrdla. Jeden z nich si jí všiml. Vysoký, vousatý, s očima jako klidné jezero. „Sama?“ zeptal se.

Přikývla.
„To je škoda,“ usmál se.

Slovo dalo slovo. Skleničky přibývaly. Její smích se mísil s jejich. Ne flirt, spíš jiskra. Syrová a přímá. A pak to řekla: „Mám doma slivovici. Poctivou, domácí. Jestli máte chuť na šláftruňk…“

Chvíli ticho. A pak jeden z nich: „To se neodmítá.“

Dveře se zavřely. A čas se zpomalil.

Stála uprostřed předsíně. Oni kolem ní. Pět mužů. V očích hlad. V těle napětí. A ona? Neucukla. Neuhnula. Pomalu si rozepnula kabát a nechala ho sklouznout na zem. Zůstala v koncertních černých šatech. A černých lodičkách.

„Máš tu slivovici?“ ozval se jeden z nich.

„V kuchyni,“ šeptla. Ale nepohnula se.

Přistoupil k ní. Jeho ruka ji chytila zezadu za boky a přitáhla k sobě. Šaty jí vyhrnul až nad zadek a dlaň jí přitiskl k nahé kůži. Když zjistil, že pod šaty nic nemá, prudce vydechl.

„Ty jsi nás čekala…“ zašeptal jí do ucha.

Neodpověděla. Místo toho se mu poddala, jemně roztáhla nohy.

Další muž si přiklekl před ni, přejel rty po jejím stehnu, až nahoru. Pomalu. Jako by vychutnával. A pak ji začal lízat. Pořádně. Hluboko. Jazykem jí zajížděl mezi pysky, pak na poštěváček, až se jí podlomila kolena.

Vzdychla. Zaklonila hlavu. Dlaní se opřela o stěnu a nechala to plynout. Muži kolem ní se střídali – ruce na jejích prsou, rty na krku, těla všude. A pak ji dva z nich vzali za boky a odnesli ji na sedačku.

„Lehni si,“ přikázal jeden z nich.
Sklouzla dozadu a jen čekala.

Chytil ji za krk. Ne tvrdě. Jemně, ale pevně. Tlak, který cítila až mezi nohama.

„Takhle tě ještě nikdo neměl, že?“
Zavrtěla hlavou.

První do ní vnikl. Prudce. Bez ptaní. Její tělo ho přijalo okamžitě, stisklo ho jako hladová pusa. Druhý jí přiklekl k obličeji, ruku jí položil do vlasů a přitáhl si její ústa.


„Dívej se na mě,“ šeptal jí ten vepředu. „Chci vidět, jak se uděláš.“

A pak to přišlo. Vlna. Drásavá, prudká, silnější než kdy předtím. Tělo se jí propnulo, zaječela, úplně se rozpadla. Boky se jí třásly, stehna se svíjela a ona se nebránila ani chvíli. Třásla se pod nimi, plakala rozkoší. Byla otevřená. Jejich.

Když ji položili na bříško, další se přidal a bez ptaní jí ho strčil do zadečku. Bylo to její poprvé. A strašně ji to vzrušovalo.
Líbali ji, hladili, brali si ji. Tělo se jí zvedalo znovu a znovu. Každý z nich ji vzal jinak – jeden pomalu, druhý tvrdě, další ji svíral v náručí a šeptal jí slova, co jí chyběla celý život.

Ráno. Byt byl tichý. Vzduch voněl vínem, potem a sexem. Slunce pronikalo skrze záclony, osvětlovalo rozcuchané vlasy, poházené košile, zpocená těla.

Ona stála u kuchyňského pultu. Nahá, jen v bílé pánské košili – ne své, ale jeho. Toho, co ji v noci držel za boky jako poklad a šeptal jí na krk, že je krásná, když se poddá. V ruce držela sklenici s vodou, vlasy rozcuchané, nohy roztažené, stehny se jí táhly jemné červené otisky dlaní.

A pak cvakly dveře.

Ticho. Pomalý krok do předsíně. On. Manžel.

Zastavil se ve dveřích obýváku. Oči se mu rozšířily.

„Do prdele…“ hlesl.

Před sebou viděl spoušť. Jeho žena – nahá, cizí, jiná. V košili jiného muže. V černých lodičkách. A kolem ní pět cizích chlapů. Někteří ještě napůl nazí, jeden s cigaretou, další ji hladil po zádech jako by to bylo to nejpřirozenější na světě.

Ona k němu pomalu otočila hlavu. Napila se ze skleničky, klidně. Oči klidné, téměř lhostejné. Jen koutky rtů se jí stáhly do něčeho, co nebyl úsměv. Spíš… uvolnění.

„Dřív jsi chodíval dřív z práce,“ poznamenala tiše.

On zíral. „Co to… co to, kurva, je?!“

Najednou vstal jeden z mužů. Pomalu. Pevně. S pohledem, který by dokázal rozštípnout kámen.

„To se ptej sám sebe, kámo. Nechals ji samotnou. Ignoroval. Vyměnil za bokovku. Teď už není tvoje.“

Další dva se zvedli. Bez výhružek. Prostě přešli k němu a s naprostou samozřejmostí ho chytili. Ne agresivně – pevně. Bez šance. Zatlačili ho do židle. Přitlačili mu ruce za opěradlo. Jeden vytáhl opasek a rychlým, precizním pohybem ho svázal.

„Pusťte mě!“ zavrčel.

Ale oni mlčeli. A ona? Pomalu došla k němu. Zastavila se před ním. Její nohy v lodičkách byly štíhlé, pevné, napjaté z noci plné extáze.

„Chtěl jsi mě mít jako kulisu. Já chtěla být žena.“

Položila skleničku, stáhla si košili z ramen a nechala ji sklouznout na zem. Nahá. Krásná. V lodičkách. A znovu jejich.

Jeden z mužů ji chytil za ruku a přitáhl k sobě. Políbil ji. Jemně, dlouze, s tím zvláštním kontrastem vůně potu a chtíče.

„Dívej se,“ otočil se k jejímu muži. „Možná se i něco naučíš.“

Položili ji na stůl. Bříško na dřevo, tvář otočenou přímo k němu – k tomu, kdo ji měl, ale nikdy se jí doopravdy nedotkl. A on se musel dívat.

Znovu do ní vnikl. Pevně. Prudce. Ale s tou živočišnou úctou, co přichází jen, když tělo mluví jazykem, který city nesvedou.

Držel ji za boky, další ji hladil po vlasech, líbal záda. Vzdychala hlasitěji než v noci. Tentokrát ne skrývaně. Tentokrát jako triumf.

„Takhle se jí dotýkej,“ šeptal jeden z nich směrem k jejímu manželovi. „Ne přes plány, přes deadline. Přes kůži. Přes dech.“

Když se další do ní přitiskl zepředu, hladil jí vnitřní stehna a šeptal jí, jak krásně tepe. Jak se mu třese pod rukama. A když přišel její dost silný orgasmus– naposledy, s celým tělem napjatým jako luk, s výkřikem, který otřásl tichem – ten, co ji držel, se jen usmál:

„Takhle vypadá žena, co už není tvoje.“

Ona otevřela oči. Zvedla se, tělo lesklé potem, zadechlé. Pomalu přešla k manželovi, stále svázanému. Sklonila se k němu, dlaní mu pohladila tvář.

„Dneska jsi se na mě aspoň díval.“

A pak se otočila. Po černé podlaze klapaly její lodičky jako echo koncertu, který teprve začínal.