"V podzemí"

Často se mi zdá jeden a tentýž sen. Ozvěna podzemního parkoviště, téměř prázdného, s blikajícími neonovými světly nad hlavou. Ticho, přerušované jen kapkami vody a klapáním mých podpatků o betonovou podlahu. Není tu čas, není tu realita — jen očekávání něčeho zakázaného.
Stojím u svého auta, cítím chlad kovu za zády a horké, téměř netrpělivé napětí uvnitř. Přichází ze stínu — vysoký, v bundě, obličej částečně skrytý kapucí. Nevím, kdo to je. A právě to mě vzrušuje.
Pohled. Napětí. Žádná slova. Jen elektrický záblesk mezi našimi těly. Otočím se k němu, jako náhodou — ale vím, že čekám. Přistoupí blíž a v následující vteřině cítím jeho ruku na svých bocích. Odvážně. Pevně. Jeho dech mě hladí po krku a já se třesu očekáváním.
Neptá se na svolení — cítí ho v každé mé reakci. Otočí mě čelem k autu, ruce se mi opřou o kapotu. Chlad skrze oblečení kontrastuje s ohněm uvnitř. Jeho ruce sjíždějí pod mou sukni. Jeho prsty zkoumají — drsně, rychle, s touhou, jako by po mně toužil už dlouho. Skousnu si ret, abych nevydechla příliš hlasitě.
Vnikne do mě tvrdě, rozhodně. Jednou rukou mě přitlačí ke kapotě, druhou mě drží za stehno. Každý jeho pohyb je přesný, hladový, nekompromisní. Mizím — v sobě, v něm, v tom zběsilém rytmu. Mezi námi není nic než vlhkost, napětí a tepající krev v uších.
Nemyslím na to, kdo jsme. Nemyslím na to, kdo nás může vidět. Teď existuje jen tohle — já a on. Pouhý sex, zbavený masek. Syrový, rychlý, zakázaný — a právě proto tak skutečný.
Vrcholí s tichým zasténáním u mého krku. Několik vteřin ticha — a pak klid. Stojíme, lapáme po dechu. Nedíváme se na sebe. Není třeba.
Pak zmizí stejně tiše, jak přišel. A já nasednu do auta, stále cítím jeho dotek na své kůži, v sobě, v každém nervu.
Nevím, jestli se to někdy zopakuje. Ale vím, že na to nikdy nezapomenu.