Zatracenci

Motor Jonaha přehlušil ticho venkovské kavárny, když zaparkoval motorku vedle prázdného stojanu na kola. Ve vzduchu viselo letní horko a prašná cesta kolem zela prázdnotou. Jonah si sundal helmu, odhalil tvář zbrázděnou časem a unavenou toulkami. Vešel do kavárny, kde se do něj okamžitě opřel pach kávy a čerstvě upečených koláčů.

Jeho pohled zabloudil k verandě. Seděla tam dívka. Nevinnost v jejích rysech byla kontrastem k tomu, co Jonah znal – krutosti světa, syrové realitě, která člověka stahuje ke dnu. Přešla ho vlna něčeho, co si nedokázal pojmenovat, ale donutilo ho přisednout k ní.

Mlčky ji sledoval. Byla krásná. Ne tou vynucenou krásou lesklých časopisů, ale skutečná, přírodní. Její pohled byl ztracený někde na horizontu.

Olivia zvedla hlavu a střetla se s jeho očima. “Můžu vám pomoct?” zeptala se jemně, její hlas měl v sobě něco křehkého, jako by každý tón mohl prasknout pod tíhou reality.

Jonah chvíli mlčel, nakonec ze sebe dostal: “Nevíš o místě, kde bych mohl přespat?”

“Na kraji města je motel,” odpověděla.

“Fajn,” přikývl a pak ukázal na knihu, kterou držela. “Co čteš?”

“Je to román,” řekla a ukázala mu obálku. “O lásce, která nikdy neměla šanci.”

Jonah se pousmál, ale v jeho úsměvu bylo víc smutku než čehokoli jiného. “Konec je jasnej, co?”

“Všechno krásné jednou skončí,” odpověděla Olivia.

Seděli tam spolu, zatímco čas utíkal rychleji, než by chtěli. Slunce se schovalo za obzor a Olivia se podívala na hodinky. “Musím domů,” řekla nakonec a vstala. Jonah kývl, vstal taky a zamířil ke své motorce.



V pozdních hodinách ho probudilo zaklepání na dveře motelu. Jonah vyskočil z postele, instinktivně sáhl po noži, který měl pod polštářem. Neměl čisté svědomí – nikdy ho neměl.

“Kdo je tam?” zavolal směrem ke dveřím.

“Omlouvám se, že vás ruším,” ozval se ten nevinný hlas z kavárny. “To jsem já, Olivia. Nemám kam jinam jít.”

Chvíli váhal. Potom pomalu otevřel dveře. Olivia tam stála, s batohem na rameni a výrazem, který byl směsí studu a zoufalství.

“Pojď dál,” řekl nakonec.

Vešla a rozhlédla se po skromném pokoji. Jonah si ji prohlížel – vypadala zranitelně, ale v jejích očích bylo odhodlání. “Tady nemůžeš zůstat,” řekl.

“Prosím,” zašeptala. “Nemám jinou možnost.”

Zhluboka se nadechl. “Proč jsi tady?”

Olivia se posadila na postel. “Můj otec je alkoholik. Matka umřela, když mi bylo deset. On po mně chce, abych byla perfektní, protože on sám nikdy nic nedokázal. Už to nemůžu vydržet.”

Jonah ji chvíli sledoval. “A co chceš po mně?”

“Vezmi mě s sebou,” řekla tiše.

“Já nejsem žádnej zachránce,” odpověděl.

“Já taky nechci být zachráněná,” řekla. “Jen… chci být někde, kde můžu dýchat.”

Jonah si povzdechl. Viděl v ní kus sebe. Nechtěl to přiznat, ale nemohl to popřít.



Později večer se Olivia rozhodla, že se osvěží. Zamířila do koupelny a pustila sprchu. Otočila se a najednou ztuhla – Jonah už tam stál, ve sprše, voda mu stékala po vypracovaném těle. Jeho kůže byla pokryta jizvami a tetováními, každá značka nesla příběh, který zůstával nevyřčený.

Olivia od něj nemohla odtrhnout oči. “Promiň,” zamumlala, ale nemohla se pohnout.

Jonah na ni pohlédl, jeho pohled byl temný, ale nebyla v něm zloba. Jen něco hlubšího. “Neměla bys být tady,” řekl.

“Já vím,” zašeptala.

Pomalu k němu přistoupila. Její ruka váhavě spočinula na jeho hrudi. Jonah věděl, že by to neměl dovolit, ale její dotek byl něčím, co už dlouho nepoznal. Váhavě se k ní naklonil a jejich rty se setkaly.

Polibky se staly naléhavějšími, voda je oba obklopovala, pohlcovala jejich svět. Jejich touha byla nekompromisní, divoká, jako by každá vteřina mohla být jejich poslední.


Ráno vyšli společně z motelu. Jonah nasedl na motorku a Olivia se posadila za něj. “Kam pojedeme?” zeptala se.

“Kamkoliv,” odpověděl a nastartoval motor.

A pak zmizeli na silnici, vstříc světu, který je možná nikdy nechtěl, ale na chvíli jim patřil.