💋Pátek třináctého

💋 Pátek třináctého

Skutečný příběh ženy, která jednou vyměnila pantofle za zážitek, co nezmizí ani ráno.

Byl pátek třináctého. Den, kdy prý nemáš pokoušet štěstí. Ale já jsem věděla, že dneska se štěstí pokusí o mě.

Oblékla jsem si své elegantní šaty, vzala podpatky, a zamířila do druhé práce – do klubu, kde se večery netočí kolem hodin, ale kolem pohledů. V zázemí jsem si nazula pantofle, praktické, pracovní. A tím začal večer, který měl vonět šampaňským a končit otazníkem.

⸻

Přišel pár – blondýnka, vdaná, nervózní, ale krásná. A on – ženatý a sebevědomý.

„Jsme tu poprvé,“ řekli mi.
A hned dodali: „Jsme zadaní.“
„To nevadí. Já taky,“ usmála jsem se.

Ukázala jsem jim celý klub. Saunu, postele, závěsy, tajné kouty. Nabídla jsem jim šampaňské zdarma – a nosila jednu skleničku za druhou. A pak si ke mně blondýnka přisedla.

„Jsi krásná… můžu tě políbit?“
„Nemůžu. Jsem v práci.“
Ale stejně to udělala. A pak i on. A pak jsme se líbali všichni tři.

A pak… šéfová.

„Na bar!“
Zlobila se ..
Zakázala mi nechat se svádět klienty.
Já jen sklopila oči. A zůstala dál pracovat. S hlavou skloněnou… ale tělem v plamenech.

⸻

Později v noci přišel jiný muž.
S očima, co říkaly: „Pojď, ukaž mi víc.“
Chválil mi chodidla, ptal se, jestli může vidět moje nohy, protože podpatky podle něj zakrývají to nejhezčí.
„V práci nosím pantofle,“ řekla jsem. „Jinak bych to neuběhala.“

Omýval mi nohy vodou. V noci. Pomalu.
Ukázal mi, co se mu děje v kalhotách. A pak se naklonil a pošeptal:

„You don’t have to work. I take care of you, Czech Republic.“
„Nemusíš pracovat. Postarám se o tebe, Česká republiko.“

⸻

Po práci tam čekal.
Taxík. Hotel.
Na stole ještě papírky od kondomu. Věděla jsem, že tu někdo byl přede mnou. Ale zůstala jsem.
Když si nasadil zlatý kondom, pomyslela jsem si:

„Zlaté péro. Zaslouží si zlatou noc.“

Byl velký. Široký. Drsný.
Musela jsem se na něj naučit. Ale pak si mě vzal celou.
Hluboko. Tvrdě. Netrvalo to krátce.

⸻

Ráno.
Snídaně, ticho, vůně kávy.
A jeho oči.
A zprávy:

„You are beautiful.“ – „Jsi krásná.“
„I love you.“ – „Miluju tě.“
„Come with me to New York.“ – „Pojeď se mnou do New Yorku.“
„I want to marry you.“ – „Chci si tě vzít.“

A mezi tím vším… pár papírků navíc.
Nenápadně.
Jako uznání.
Jako odměna.
A přiznám se… když jsem ho ignorovala, ukazoval je přede mnou znovu. Jako lákadlo.
Měkké, zelené přesvědčování.
A já?
Usmála jsem se. Vzala je.
Protože to nebylo jen o těle. Ale o moci.

⸻

Doma stál manžel.
Za dveřmi. Čekal.
„Byla jsi s někým, že?“
Přikývla jsem.
Pomiloval mě.
Beze slov.
Jako by věděl, že i když mě měl jiný… teď jsem celá jeho.

⸻

A večer?

„I miss you.“ – „Chybíš mi.“
„Massage your feet.“ – „Masírovat ti nohy.“
„Hug you.“ – „Obejmout tě.“
„I give you a reward.“ – „Dám ti odměnu.“

⸻

💌 Tak co myslíš, čtenáři?

Šla jsem za ním i druhý večer?
Obula jsem znovu podpatky?
Nebo zůstala v pantoflích – a u manžela?

Možná se to nikdy nedozvíš.
A nebo… možná jo. V další povídce.