Náš příbeh "O" kapitola 1-2

KAPITOLA I — TŘETÍ DO PÁRU

Letadlo přistálo v Malaze o čtvrt na dvě. Slunce pálilo skrz sklo jako přes čočku. Andrea seděla u okna, opřená čelem o dlaň, ospalá a krásná tím nenuceným způsobem, jakým ženy bývají, když nemluví. Katka mlčela skoro celý let. Seděla vedle mě a listovala mobilem, i když signál dávno zmizel. Připadala si cizí. Což byla.

Původně s námi měla jet jiná. Ta, kvůli které byl pokoj pro tři. Rodinná kamarádka. Vdaná. Elegantní a nebezpečná, žena, kterou jsme s Andreou postupně rozpletli a přivázali k sobě. Byla s námi už několikrát. V trojici. I v klubu. Věděla, kdy mlčet. A co dělat, když se zhasne.

Jenže čtyři dny před odletem napsala: „Je mi líto. Něco na mě leze a manžel je podezřívavě. Nezvládnu to. Fakt ne.“

Andrea byla chvíli zticha. Pak navrhla Katku. „Je po rozchodu. Docela na dně. Třeba by jí to pomohlo. A pokoj už je zaplacený.“

Souhlasil jsem. Ne rychle. Ne váhavě. Tak, aby to působilo jako kompromis. A ne jako přesně to, co jsem chtěl.

Resort byl pětihvězdičkový, ale ne tím okázalým způsobem. Spíš klidný, vytříbený, jako starší muž v lněném saku, co ví, že nemusí nikomu nic dokazovat. Písečné chodníky lemované citrusy, bar u bazénu s dřevěným pultem, kam vám nalijí, i když se neptáte španělsky. Hosté mluvili potichu. Děti skoro žádné. Ideální prostředí pro věci, které nemají svědky.

Apartmán měl dvě ložnice – jednu hlavní, s velkou postelí, výhledem na moře a koupelnou s kamenným umyvadlem. Druhý pokoj byl menší, ale stále vkusný. Bílá, modrá, trochu tepla ve dřevě. Obývací část otevřená do kuchyňského kouta. Balkón s výhledem na palmy a dál, za nimi, tyrkysová linka moře. Všechno vypadalo čistě, úhledně… a nedotčeně. Zatím.

„Tohle není špatný,“ uznala Katka, když jsme rozbalili kufry.

„Hodně špatný to může být i tady,“ řekl jsem polohlasem. Ale nikdo to nekomentoval.

Večer jsme seděli na terase. První gin, první smích. Katka si stáhla vlasy do culíku. Andrea měla šaty na ramínka bez podprsenky, látka se jí jemně vlnila přes prsa. Seděli jsme vedle sebe. Katka naproti. Úsměvy byly civilní, neškodné. Zatím.

„Díky, že jste mě vzali,“ řekla Katka a sklonila pohled k drinku.

„Zachránila jsi nám zájezd,“ odpověděl jsem.

„Já si spíš připadám jako náhradní díl,“ ušklíbla se.

„Někdy právě ten funguje líp než originál.“

Andrea se na mě krátce podívala. Úsměv měl v sobě něco ostřejšího, než bych čekal. Věděla, že tu hru neumím nehrát.

KAPITOLA II — ZÁMINKA

Třetí den po příletu. Vzduch voněl solí a opalovacím krémem, který se v horku lepil na kůži jako měkký vosk. Ráno jsme šli na pláž. Katka měla tmavě zelené dvoudílné plavky, ten typ sportovní elegance, co říká „nechci se ukazovat“, ale stejně to dělá. Andrea zvolila černou — klasiku. Podprsenka bez výztuže, bokové kalhotky. Obě působily naprosto běžně. Jako kamarádky. Zatím.

Rozložili jsme ručníky pod slunečník. Lehátka byla těsně vedle sebe. Měl jsem je po pravici a levici. Obě ležely na břiše, knihu vedle hlavy, brýle na očích. Měl jsem zavřené oči. Nebo to tak aspoň vypadalo.

Občas se jejich paže dotkly. Stehna taky. Bylo horko, dýchalo se pomaleji. V jeden moment Andrea vstala, aby si došla do moře. Když se vrátila, voda jí stékala mezi prsy, šaty se jí lepily na břicho. Katka se krátce podívala – ne okatě, spíš mimoděk, ale stačilo to. Andrea si toho všimla. A neuhnula pohledem.

Někdy neřeknete nic, ale začne to právě tehdy.

Večer jsme zůstali v apartmánu. Slunce zapadalo pomalu, plíživě, jako by nechtělo pustit noc ke slovu. Andrea otevřela víno, Katka se posadila do rohu sedačky, nohy pod sebe. Dali jsme si film. Něco z Netflixu – drama, které se tvářilo intelektuálně, ale šlo jen o vztahy a sex v evropských kulisách.

Andrea si položila nohy na moje. Katka zůstala u druhého konce gauče, ale jak víno mizelo ze sklenek, mezery mezi námi se zkracovaly. Postupně. Přirozeně. Jako by to nikdo neřídil. Což byla lež.

„Nemáš trochu napětí v zádech?“ zeptala se Andrea směrem ke Katce.

„Asi jo. Dneska mě to docela bolí.“

Andrea se posunula blíž. Sedla si za ni, položila jí ruce na ramena. Začala masírovat – jemně, pomalu, prsty, které znaly i mé slabiny. Já mlčel. Seděl jsem vedle, sledoval je, popíjel víno a nic neříkal.

Katka měla zavřené oči. Andrea sklouzla o něco níž. Krk. Klíční kosti. Pod tričko, jen kouskem dlaně, jen na moment. Reakce přišla jako odraz: mírné nadechnutí, zpomalené.

„To je příjemný…“ vydechla Katka.

„Máš horkou kůži,“ odpověděla Andrea tiše. „To máš vždycky, nebo jen když jsi… v napětí?“

Katka otevřela oči. Podívala se na mě. Pak na Andreu. Byla zmatená. Ale ne dost na to, aby vstala.

V jednu ráno jsme vypnuli film. Andrea vstala a protáhla se. Katka už ležela napůl na sedačce. Nechtělo se jí vstát.

„Zůstaneš tady na gauči?“ zeptala se Andrea. „Máš to do pokoje pět metrů.“

„Jsem líná… a trochu mimo.“

„Dobře,“ řekl jsem. „Necháme ti deku.“

Katka přikývla. Andrea se na mě podívala. Jemně, opatrně. Jako by čekala na signál, který nepřišel nahlas. Jen pohledem.

V ložnici jsme zhasli. Leželi jsme vedle sebe.

„Bylo to trochu zvláštní, ne?“ zeptala se Andrea po chvíli.

„Co přesně?“

„Ten dotek. Ta masáž. Ty pohledy.“

„Máš výčitky?“

„Ne. Ale možná by je měla mít spíš Katka.“

Položil jsem ruku na její stehno. Stiskl. Jemně. Pomalu.

„Zítra to trochu posuneme,“ zašeptal jsem.

Andrea neodpověděla. Jen lehce přitáhla deku k tělu. Ale neusnula dlouho. Věděl jsem to, protože se její dech měnil podle toho, co si představovala.

A já… už měl plán.