Fyzikální přitažlivost

Kabinet fyziky byl obvykle tichý, přetopený místnostmi, kde se dýchala zatuchlost starých přístrojů, tabulek a pokusných souprav. Ale v ten čtvrtek odpoledne dýchal jinak — jako by vzduch sám věděl, že sem přichází napětí jiné než elektrické.

Lenka se opřela o okraj stolu, kde leželo torzo Van de Graaffova generátoru, a zírala do slunce, které propalovalo prach visící ve vzduchu jako mlha. Měla na sobě ještě svůj učitelský kostýmek – přísně vypadající, ale přesně takový, který vždy ve školní jídelně vyvolával komentáře kolegů těsně pod hranicí vhodnosti.

Dveře se tiše otevřely.

„Jsem tu kvůli tvé žádosti o fyzikální konzultaci,“ zaznělo s nádechem pobavení.

Martin, tělocvikář, vešel dovnitř jako vždy s tím svým dráždivě sebejistým krokem. Mikina přehozená přes rameno, čerstvě po tréninku. Vůně jeho potu se mísila s deodorantem – syrová, mužná. Zůstal stát u dveří, jako by vyčkával.

Lenka zvedla obočí. „Opravdu? Pochybuju, že poznáš rozdíl mezi gravitací a napětím.“

„Ale vím, jak působí napětí mezi dvěma těly ve vzájemné blízkosti,“ řekl a přistoupil k ní.

Slova už nebyla potřeba. Přitáhla si ho za mikinu. Jeho rty byly horké, dychtivé, jako by čekal právě na tenhle okamžik celé týdny. Všechno šlo stranou – židle, poznámky, i pracovní morálka. Kabinet se stal světem pro dva.

Její blůzka povolila pod jeho prsty jako pod tlakem neviditelné síly. Polibky se střídaly s tichými výdechy. Stůl pod nimi vrzal, když ji posadil na okraj a sjel dlaněmi po jejích stehnech. Chvěla se – ne zimou, ale očekáváním. Jejich pohyby byly hladové, ale zároveň pečlivé, jako by zkoumali novou fyzikální teorii dotyku.

Když do ní konečně vklouzl, zadržela dech – celá realita se zúžila na doteky, dech, teplo. Bylo to rychlé, vášnivé, ale zároveň s jakousi zvláštní něhou, kterou si dospělí lidé nechávají pro chvíle, kdy si dovolí zapomenout, že někdo může poslouchat za dveřmi.

Když se znovu oblékali, oba mlčeli. Jen se na sebe podívali – s tím spikleneckým pohledem, který nesouvisel s žádnou školní agendou.

Martin se pousmál. „Zítra tě čekám v tělocvičně. Dneska to byla jen teorie. Ale praxe…“ nechal větu viset ve vzduchu.

Lenka se usmála a přikývla. „A nezapomeň si přinést učebnici... lidské tělesnosti.“