Broskvička 2

(volné pokračování na předchozí žádosti)

Na blízkém komíně se již po jarní jebačce narodila čápata a mají se čile k světu.

Jen ona zůstala tento rok neplodná a musí se na ně pouze smutně koukat. Pár kvítků sice vykvetlo a vypadalo to nadějně, avšak sotva začal na jaře její rozpuk, slétl se na ni hmyz z širokého okolí. Cítili její opojnou sladkou vůni, která se nesla daleko a oblbovala samcům jejich nadržené sosáky. Přilétli na ni roje a prstili ji všema nohama, až jí začaly opadávat okvětní lístky. Sosali její broskvovou šťávu. Bez ptaní, bez pozdravu, sprostě a oplzle ze všech stran. Ona jen musela držet jak jejich děvka a nechat si vše líbit. Nedali jí na výběr, vzali si z ní všechen nový život.

Jak nenávidí ty tupé trubce, chce jen jednoho opilovače, který si ji oplodní sám. Nemusí spěchat, mají na to na jaře vždy pár hodin za plného květu. Ovšem ti nenažranci ji jen zprznili a zase odlétli jinam. Cítí se zneužitá, podvedená, prázdná…
Jen tu stojí, sama, nemá se letos o koho starat, žádný život v ní nebují.
Lesklé lístky zesvětlaly a zkroutily se smutkem. Ani ti mravenci, co po ní lezou, jí už žádnou rozkoš nepřináší, je již frigidní.

Je po odkvětu a nikoho nezajímá. Proč jsou okolní stromy obtěžkány úrodou a ona nic? Přece se všem plně otevřela, ale nikoho toto nezajímalo. Ani její pasák si jí nevšímá, nemá z ní letos žádný prospěch, nemá mu co nabídnout.

Tak snad příští rok se nějakých dětiček dočká. Letos už bude jen odpočívat a snít o lepší budoucnosti. Se svou nožkou pevně ukotvenou v zemi.