Sny se mají plnit - první část

Sny se mají plnit. Tuhle větu jsem si v duchu několikrát opakoval cestou do odlehlé podhorské chalupy. Občas je třeba i něco obětovat, v mém případě vydyndat svolení od ženy. Ale už jsem se rozhodl. Vlastně jsem tenhle scénář měl v hlavě už dávno. Takové překročení limitu, nebo balancování na hraně. Proč jsem vlastně otálel tak dlouho? Proč jsem to nezkusil během mého divočejšího období?

Spousta otázek se mi honila hlavou a zaměstnaný mozek průběžně vysílal patřičné signály na nepatřičná místa. Tím se nejen zvedal tlak v mých kalhotech, ale i nadrženost. Ta se stupňovala celou cestu. Jako pomalu kapající kohoutek do rozměrné nádoby stále přibývala. Stoupala pomalu, ale jistě. A začínalo to být nesnesitelné.
“Dojeli jste na místo určení,” navigace mě rychle vrátila do reality, “Váš cíl je vlevo.” Podvědomě jsem se otočil a uviděl malou cestu vedoucí kamsi za postarší stavení. Zařadil jsem jedničku a pomalu se vydal po hrbolaté cestě. Po pár metrech se vynořilo menší travnaté parkoviště a já spatřil povědomé městské SUV. Srdce se mi rozbušilo. Nervozita však trochu potlačila vzrušení a já se mohl alespoň na chvilku zorientovat a zaparkovat na nejvhodnější místo. No, nejvhodnější asi nebylo. Prostě jsem pravou stranou auta najel do vzrostlých kopřiv, vypnul motor a zatáhl ruční brzdu. Tak a co teď?
Chvilku jsem bezmyšlenkovitě seděl a zíral okolo sebe. Vlastně jsem ani okolí nevnímal. Asi jsem ani na nic nemyslel, protože jsem prostě civěl přes čelní sklo do zeleného prostranství, které sahalo kamsi do dáli. Jsem to vůbec já? Suveréna, který s několikanásobným prošlápnutím plynu zaparkuje v oblaku prachu, jsem v tu chvíli rozhodně nepřipomínal. Ani vzdáleně.
Kde vlastně jsem? Co tu dělám? Na obě otázky jsem odpověď znal. Možná podvědomě jsem otevřel dveře a vysoukal se z nízkého vozu. Nízké stavení po levé straně vypadalo opuštěně. Možná až zlověstně. Zakletý zámek? Upíří hrad? Vědomí se vrátilo a já se trochu usmál. Jsem tu. Konečně. Z kufru jsem vytáhl velkou tašku s hračkama a vydal se vstříc mému vysněnému dobrodružství.
Pln odhodlání jsem zaklepal na dřevěné vstupní dveře, které navzdory novému nátěru pamatovali dobu císařství. Narovnal se v ramenou, zatáhl břicho a nasadil neodolatelný úsměv. Odpovědí však bylo ticho. Chvilku jsem balancoval se zadrženým dechem, stále naplněný nově nabytou vlnou sebevědomí. Výdech a nádech. Znovu zatáhnout břicho, zatlačit ramena, ať jsou vidět svaly pod přiléhavým tričkem. Opět výdech a nádech jsem už nestihl. Cvakla klika a dveře se otevřely. Sebevědomí rázem opadlo, hlava se nějak samovolně sklonila k podlaze a v zorném poli se objevila kyprá postava v letních kytičkovaných šatech. Oči jsem pozvedl a spatřil pobavený úsměv a rozzářené oči v Magdině obličeji.
“Tak jsi opravdu dorazil,” zaznělo z jejích úst. Rozhodně to neznělo jako by očekávala opak.
“Když se rozhodnu, nic mě nezastaví,” odvětil jsem tím nejsebejistějším hlasem, který jsem ze sebe dokázal vydolovat. Jo, domlouvali jsme to hodně dlouho.
“Tak pojď dál, dáme kafe.”
Otočila se a vydala chladnou chodbou. Zavřel jsem za sebou dveře a mlčky ji následoval. O sebevědomí jsem rychle přišel, zato se však vrátilo vzrušení. Vlny ledových mravenců proběhly po zádech nahoru k temeni hlavy a tam poslali jasný signál mé chloubě uvězněné v kalhotech.
“Mám tu jen kapsle, ale možná si dáš turka.”
“Jestli můžu poprosit turka,” odvětil jsem s pohledem na její vnadné boky v těch příšerných babičkovýských šatech. Věděla co piju.
“Tašku si hoď támhle,” mávla rukou kamsi ke kožené sedačce z devadesátých let, “já se tím potom prohrabu.”
Pokyn mě na chvíli vrátil do reality zalil další vlnou vzrušení. Prohrabe se v hračkách. Vzal jsem co mě napadlo. Scénář jsme nepřipravovali, krom základní představy. Ona sama si vybere, co se mnou za ty dva dny bude provádět. Odložil jsem tašku na požadované místo a za mnou se ozval hluk kávovaru. Otočil se a znovu zahleděl na její siluetu.
“Jaká byla cesta?” zeptala se společenským tónem
“Spousta blbců, co neumí řídit,” odvětil jsem svou obvyklou odpověď a hned si uvědomil že si vlastně žádné brzdy provozu nepamatuji. Prostě jsem tentokrát při cestě myslel na něco jiného.
V odpověď mi přišlo jen typicky ženské ušklíbnutí.
“Máš to tu hezké,” snažil jsem se pokračovat v rozhovoru.
“Díky,” zaznělo formálně a s formálním úsměvem se začala věnovat kávové konvici.

Posezení pod starou třešní bylo příjemné. Stín mocného stromu s černou kůrou a záplavou zeleného listí poskytoval příjemný chlad v rozpáleném letním dni. Seděli jsme u kávy s cigaretou a společensky konverzovali. Žádný náznak následujícího dění. Něco o sobě víme, byť náš vztah je poloprofesionální. V zásadě je ona profesionálka a já klient. Ale i tak se známe již delší dobu. Ona o mě ví skoro všechno a já to co ona chce abych věděl. Nicméně si jsem jistý, že vím víc než obvyklí klienti. Nebo nevím?
“Tak jsi připraven?” tón jejího hlasu se rázem změnil. Ano, její hlas. To běžná herečka neumí. Prostě promluví a mě se hned postaví.
“Ano,” vykoktal jsem
Usmála se tím správným rajcovním úsměvem a zatlačila nedopalek cigarety do popelníku: “Tak jdeme na to.”
Vnitřnosti se mě hnuly, touha vystřídala sebevědomí a já s posledním kouskem dechu vypustil: “Ano Madam”.
Postavila se. Jemný závan větru přitiskl její kytičkované šaty k její postavě a zvýraznil tak jeji obrovské poprsí a široké boky. Ano, civěl jsem na ně. Civěl jsem tak, že jsem ani nezaznamenal odkud vytáhla černou deprivační masku. Stihl jsem jen pootočit hlavu jejím směrem a svět se ponořil do tmy dříve, než jsem dohlédl k jejím očím. Začal jsem vnímat dech. Má nadrženost se vrátila a byla ještě silnější než dříve. Měl jsem se předem udělat. Ucítil jsem ostrý tlak na své rty. Povolil jsem a nechal plastovou rozporku vklouznout mezi zuby. O rameno se mi cosi otřelo. Očividně se přesunula za mě, aby mohla utáhnout šněrování na masce. Seděl jsem a vnímal ten vzrůstající tlak okolo hlavy, stejně jako šimrání v podbřišku.
“Musím si odskočit, Madam,” snažil jsem se zahuhlat, ale s otevřenou pusou to moc nešlo. Určitě mi nerozuměla. Snažil jsem se rty a jazykem vytlačit krátký kousek plastu, který rozpíral mé zuby. Nepodařilo se. Maska byla utažena dobře. Nemohla mi rozumět.
“Čůrat, prosím,” zahuhlal jsem znovu, ale muselo to vyznít ještě hůře. Určitě mi nerozuměla, protože v odpověď přišlo jen cvaknutí karabiny na krku. Vzpomněl jsem si na ruce a snažil se ukázat na svůj močový měchýř. Má ruka však byla chycena rukou její a já ucítil široká kožená pouta chladivě obalovat mé zápěsti. Zkusil jsem zopakovat gesto druhou rukou, ale ani ve spojitosti s pokusem o vyslovení prosby to nezabránilo, aby i druhá ruka následovala tu první.
“Teď jsi jen můj,” zaznělo odkudsi tlumeně, protože deprivační maska sice neumožní mluvit, ale rozumět se celkem dá. Geniální zařízení.
Následoval tlak za obojek, jež přidržuje masku na hlavě. Povel byl jasný. Sesunul jsem se ze židle přímo na všechny čtyři. Než jsem si stihl zanadávat, začala na mě útočit další vlna vzrušení.
“Vstaň”, zaznělo v doprovodu zatažení za obojek.
Pokyn jsem poněkud neohrabaně provedl a uvědomil si, že vlastně mám být bezbranná zneužitá oběť. Na běhání po čtyřech asi neměla Magda náladu. Nicméně jsem se opět mýlil. Na zádech jsem ucítil její ohromná prsa a na břiše prsty. Ty se chopily mého pásku a po chvíli šly mé kraťasy dolů, zatíženy obsahem kapes. Neopovažoval jsem se hnout. Vzrušení by se dalo krájet. Její obratné ruce zatlačily na mé boxerky a já ucítil chladivý vánek na svém mužství. Pak ještě něco chladnějšího okolo kořene pod koulema. Kícka. Popravdě jsem doufal, že dostanu pás cudnosti, který jsem takticky narafičil navrch objemné tašky hraček. Ale nikoli. Vyhrabala tuhle nepovedenou těžkou kovovou věc, která sklouzává a občas bolestivě skřípne kůži. Bylo mi jasné, že tohle bude bolet. Ucitil jsem, jak se ruce snaží nacpat klícku na ztopořený penis. Věděl jsem, že to jde hodně ztěžka a snažil se uvolnit. Tlak byl hrozný. Sám bych takový nevyvinul, protože bych prostě počkal na ochabnutí. Nene. Magda prostě vší silou zatlačila a kus kovu se dotknul objímky u kořene. Ta samozřejmě skřípla kůži a já vyjekl.
“Tak se mi to líbí,” zaznělo odkudsi a popravdě jsem měl problém slovům rozumět. To mi ale bylo jedno. Skřípnutá kůže mě bolela a tlak nepolevoval. Nicméně jsem vydržel stát, dokud jsem necítil charakteristické zacvaknutí malého zámku. Vzrušení hnalo další krev, teď už i do hlavy. Začal jsem kňučet

...a to je konec první části. Ano, utnul jsem to v tom nejlepším. Ale rád bych si před zveřejněním pokračování přečetl vaše nápady. Takže masochisti mi dejte vědět co by se vám líbilo a sadisti se pochlubte jak co nejvíce potrápit. Prostě ať tu není jen: "hezká povídka, bude pokračování?" ;-)