Přišel s dary. A přesto klečel.(1)

Bylo zvláštní ticho.

To ticho, co se rozhostí těsně předtím, než se obloha rozhodne pustit všechno, co dusila v sobě celé týdny. Nádech před deštěm. Takové bylo to ráno, kdy měl přijít.

V místnosti panovalo přítmí. Závěsy zatažené, vzduch voněl po kadidle, po kůži, po mně. Na stolku svítilo jen několik svící, jejichž plameny se chvěly, jako by i ony tušily, že právě dnes se něco změní. Byla jsem připravená – ne proto, že bych potřebovala cokoli předstírat. Ale protože dnes měl on poprvé vkročit do mého světa.

Zazvonil přesně. Ne dřív, ne později. Přesně.

Otevřela jsem pomalu. Nepromluvila jsem. Jen jsem ho nechala vstoupit. V očích měl napětí. Ale zároveň v sobě nesl cosi klidného. Jakoby pochopil, že slova dnes nejsou jeho.

V rukou držel tři věci. Pečlivě, jemně, jako by nesl něco, co se nesmí ušpinit pohledem.

První byly květiny. Temné, rudé, hluboké jako krev. Ne z obchodu. Skládané ručně. Zvolil je tak, aby nepřekřikovaly. Ale podobaly se. Mně. Přesně tak, jak mě poznal.

Druhou položil na sametový polštář – gotický, jemně zdobený choker. Tmavé kovové prvky, sametové tělo. Vybral ho pečlivě, s myšlenkou na má slova. Nebyl to šperk pro něj. Byl to šperk pro mou sílu.

Třetí byla rtěnka. Krvavá. Těžká barva, žádné růžové sny. Barva přiznání, barva, která říká: Vím, co se stane, když to naneseš. A přesto ji přinesl.

Nevzala jsem si dárky hned. Jen jsem je pohledem zaznamenala. A pak jsem se otočila. Beze slov. Sedla jsem si na pohovku, jednu nohu přes druhou. Byla jsem tichá. Ale to ticho mu svíralo hrdlo víc než cokoli jiného.

Stál, dokud jsem nezvedla ruku. Lehce, téměř neznatelně. Pokyn. Jediný.

Přiblížil se. Poklekl. Hlavu sklonil.

„Víš, proč jsi tady?“ zeptala jsem se nakonec.

„Abych Tě uctil,“ zašeptal.

„Ne. Ty jsi tady, protože jsem Tě vybrala. Protože jsem Ti dovolila být tady.“

Mlčel. Dobře.

Natáhla jsem ruku, zvedla květiny. Přivoněla. Neusmála jsem se. Ale oči mě prozradily. Věděl to.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se.

„Tvůj,“ odpověděl.

Neptala jsem se dál. Nebyla třeba další slova.

Zvedla jsem choker, přejela prsty po chladném kovu. A pak – v tichu – jsem si ho připnula sama. Ne proto, že by on měl to právo. Ale protože viděl, komu patří.

Potom jsem vzala rtěnku. Otevřela ji pomalu. V zrcadle jsem si přetáhla barvu přes rty, pomalu, precizně. Cítila jsem jeho pohled. Zadržel dech. Cítila jsem, jak mu přebíhá mráz po zádech. Neřekl nic. Dobře.

A pak jsem mu položila otázku poslední:

„Jak dlouho bys čekal, kdybych Ti už nikdy nic neřekla?“

Neodpověděl hned. Polkl. A pak… „Dokud bych dýchal.“

Zvedla jsem se. Stála jsem nad ním. Celá ve své tiché síle.

A on… byl můj.
—————-
Nevěděl, co přijde dál. Jen že je na správném místě. A že patří.
Tahle jediná povídka je fikce. Ale on bude vědět, že je o něm. A že tohle bude jeho okamžik kleknout – naposled poprvé.💋