BDSM Kurz, díl 12.: Cena otroka (konec)

„Už jsi vzhůru?“ ozval se shora jemný hlásek a po mé hlavě a zcela nahém těle začaly zničehonic stékat prameny teplé tekutiny. Rychle jsem zaklonil hlavu, abych alespoň něco zachytil do svých vyprahlých úst.

Ozvalo se zaskřípění mříže nad mou hlavou, a ta se otevřela. Někdo silně zatáhl za řetěz připevněný k mému masivnímu kovovému obojku. Tím jsem byl donucen se vyškrábat z téhle smradlavě díry, v níž jsem trávil noc.

„Tak jaká byla poslední noc v díře?“ zeptala se Sedmá, když se mi podařilo vylézt ven. Instruktorka byla dnes oblečená v těsném červeném latexovém catsuitu, který krásně ohraničoval její baculatější křivky.

„Noc byla krutá, paní instruktorko,“ odpověděl jsem jednoduše. Bylo mi jasné, že mě svou otázkou pouze provokuje. Dobře věděla, že v tak malém prostoru, navíc páchnoucím zaschlou močí, se nikdo nevyspí do růžova.

Vlastně to byla má úplně poslední noc v Kurzu. Pořád jsem to nemohl vstřebat. Budu po tom všem ještě schopen žít normální život, až dneska opustím brány areálu zámečku?

Nevěděl jsem, jestli se mám těšit, nebo se bát. Po pravdě, najednou mi svoboda přišla jako něco cizího. Navíc jsem vůbec netušil, jaký bude můj další osud. Povede se plán Jedenácté, aby se stala mou Paní?

„Nějaký zasněný, co?“ vytrhla mě z úvah Sedmá rázným hlasem. „No, jindy bys za to ignorování své instruktorky zasloužil nějaký trest, ale dneska je tvůj poslední den tady, Bradavko. Takže můžu být trochu mírnější,“ s tím mě vší silou pleskla po mém holém zadku až to mlasklo.

„Moc se omlouvám, paní instruktorko,“ řekl jsem poníženě.

Podíval jsem se po místnosti a uviděl ostatní dva novice-otroky, kteří se mnou prošli Kurzem. Z původně pěti pečlivě vybraných noviců jsme tu zbyli jen tři. Jelikož jsme měli zakázáno spolu mluvit, moc jsme toho o sobě navzájem nevěděli.

Oba dva mí kolegové, podle jejich vystrašených pohledů, rovněž netušili, co se dnes bude dít. Program posledního dne byl přísně střeženým tajemstvím.

Jediné, co nám bylo řečeno, bylo, že má dnes proběhnout akce, na které dostaneme certifikát o absolvování Kurzu. Tím okamžikem budeme považování za úspěšné absolventy a budeme volní. Tedy asi dočasně volní. O absolventy Kurzu byl mezi dominantními dámami velký zájem, takže jsem očekával, že najít si paní pro takového otroka, vycvičeného v Kurzu, nebude problém.

Pro mě to ale problém byl. Toužil jsem stát se otrokem své instruktorky Jedenácté. A ona se toužila stát mou Paní. Jenomže to nebylo tak jednoduché, protože instruktorky měly zákaz navazovat vztahy s novici.

Jedenáctá ale měla plán, jak tento zákaz překonat. O tom, zda ten plán bude mít úspěch, se mělo rozhodnout dnes. Vůbec jsem ale netušil jak a kde. Nevěděl jsem, co je to za plán. Ona o tom nesměla mluvit. A to jsem respektoval.

Takže jsem byl jsem neuvěřitelně nervózní, protože mi bylo jasné, že se dnes rozhodne o mém osudu.

Z myšlenek mě probudil další lískanec, abych se zařadil. Sedmá nás seřadila, spojila řetězem a pak nás odvedla podzemními chodbami do umývárny na hygienu.

Po dokončení hygieny nás zase zamkla do kovových okovů spojených řetězy a pak nás nahé spojené jedním řetězem odvedla nahoru po chodbách zámečku až k velkým dvoukřídlým dveřím, za kterými jsem nikdy nebyl.

U dveří čekala blonďatá instruktorka Šestá. Její masivní hruď se pod slavnostním červeným latexovým catsuitem jenom dmula.

„Tak,“ prohlásila sice rázně, ale se známkou smutku v hlase, Sedmá: „Je to tady, novicové, otroci. Nadešel čas se s vámi rozloučit,“ s tím přistoupila ke mně a prstem mi zvedla bradu, abych se jí podíval do očí.

Znenadání mi zakroutila bradavkou, až jsem bolestivě zasykl a sladce, ale s typickým raráškovským blýskáním v očích zašeptala: „Bylo to s tebou fajn, Bradavko.“ Pak odešla rozloučit se s dalšími.

Šestá se dlouho loučila se svým oblíbeným blonďáčkem a něco mu šeptala dlouho do ucha. On z toho viditelně zrudl. Pak přišla ke mně a mrkla na mě: „Byl jsi skvělý novic, masáže si budu pamatovat. Hádám, že to za dveřmi bude těžký boj,“ řekla tajuplně a odstoupila.

Jako poslední se k nám kupodivu obrátil třetí novic, ten postarší a při těle, a klidným, ale trochu smutným hlasem pronesl: „Bylo mi potěšením pánové, ale já s Vámi za ty dveře nepůjdu, přeju Vám ale ať všechno dopadne dobře a… štěstí si Vás najde.“ S tím zvedl ruku na pozdrav. My se s ním také překvapeně rozloučili.

Takže on s námi nejde? Tušil jsem, že je to speciální případ. Tohle začínalo být divné. Co nás za těmi dveřmi čeká? A proč s námi nemohl jít tlustý novic, když rovněž v jeho případě porota rozhodla, že Kurz prošel? Zrychlil se mi tep a hlavou začaly probíhat všechny možné scénáře.

S tím se dveře otevřely a za nimi čekala ředitelka a osobní instruktorka druhého novice, který se mnou pokračoval dál. Pak tam čekala i Devátá. Uklonil jsem se.

Kde je moje osobní instruktorka? Proběhlo mi hlavou. Kde je Jedenáctá?

Devátá si mlčky převzala mé vodítko. I osobní instruktorka druhého novice, Dvanáctá, se chopila jeho vodítka.

Ředitelka nás na chvilku zastavila a pro pořádek vysvětlila: "Kdyby se Vám cokoliv za těmito dveřmi nelíbilo, tak máte samozřejmě pořád možnost použít stopku a tím daná aktivita končí. Pokud budete mít roubík, tak jako stopku použijte intenzivní mrkání očima. V sále budou jen dospělé osoby, které znají pravidla Sdružení a jsou s celou akcí srozuměny a dokáží zachovat diskrétnost."

"Rozumíme, paní Ředitelko," odpověděli jsme oba skoro sborově a uklonili se.

Následně jsme společně všichni vstoupili do velkého a vysokého sálu, jakéhosi vnitřního amfiteátru, divadla vybudovaného v zámečku.

Tamtudy jsme ale jen prošli do zázemí, rozděleného do několika oddělených místností, možná dříve šaten. Dnes zcela vyklizených, bez oken. S Devátou jsme zůstali v jedné z těchto místnůstek asi tři krát tři metry. Ze stropu visel řetěz na kladce.

Devátá nemluvila a odemkla mé těžké nerezové okovy, ale jen, aby je zaměnila za měkká ale bytelná kožená pouta spojená pevným krátkým řetězem s úchytem. Za ty mě pověsila na řetěz visící ze stropu a s pomocí spínače mě s hlasitým bzučením vytáhla, až mi nohy visely asi stopu nad holou betonovou podlahou. Řetěz mých okovů, co jsem měl na nohou, pak upoutala k úchytu zabudovanému v podlaze, kterého jsem si předtím nevšiml. Visel jsem tam napnutý mezi stropem a podlahou.

Následně se přiblížila k pásu cudnosti a dovedně jej odepnula. Hrubě mě pohonila k naprosté tvrdosti. Neubránil jsem se bolestivým vzdechům. Můj penis byl pořád pokrytý jen napůl zahojenými rankami ze středověkého pásu cudnosti, který jsem nosil předevčírem. Každý pohyb její ručky v latexu proto neuvěřitelně bolel. Přesto bych ale explodoval, kdyby ruku zkušeně včas nestáhla. Po dlouhém půstu a uzamčení se totiž moje nadrženost probudila okamžitě a skutečně k ejakulaci scházelo jen málo.

„Děkuji, paní instruktorko,“ zašeptal jsem. Ona se jen ušklíbla a hravě mě pleskla přes tvrdý penis.

„Smím vědět, co se bude dít a kde je instruktorka Jedenáctá?“ zeptal jsem se. Devátá jen zakývala hlavou, že ne.

Když viděla mou nejistotu, dodala: „Ředitelka ti brzy všechno vysvětlí. Teď budu muset odejít,“ dodala tajuplně.

Po jejím odchodu jsem tam visel snad hodinu a začínalo to být nepříjemné. Pak se náhle ozval hluk mnoha hlasů a do místnosti se nahrnul asi tucet dam oblečených povětšinou formálně v elegantních kostýmcích. Vedla je ředitelka Kurzu, baculatá přísná dáma ve středním věku, jejíž tvář rámovaly hnědočervené vlnité vlasy spadající ji k ramenům. Každá dáma si nesla složku s nějakými papíry, dokumenty. Jakmile se dámy rozestavěly v místnosti kolem mě, jako bych byl nějaký exponát v muzeu, začala ředitelka s proslovem.

„Zde máme novice číslo jedenáct, jednoho ze dvou noviců, kterým se podařilo absolvovat letošní Kurz a byli poskytnuti k aukci,“ vysvětlovala shromážděným dámám.

Mezitím jsem se snažil rozluštit, co se tu děje. Na vystavení mého nahého těla davům jsem už byl zvyklý, i když stydlivost mě nikdy nepřešla. Zarazila mě slova ředitelky o aukci.

Ředitelka ale pokračovala: „Všechny základní parametry zboží máte v dokumentech, před prvním kolem aukce si můžete zboží prohlédnout. Kvalita je myslím patrná na první pohled.“

V tom jedna z dam, oblečená v zeleném kostýmku a s tváří zakrytou zeleným kloboučkem ze závojem, vystoupila a přiblížila se ke mně. „Tomu říkáte kvalita,“ ukázala na můj povadající penis. „Dle mého názoru tento kus nestojí ani za tu zlámanou grešli.“

Ředitelka se zamračila a několika rychlými pohyby ruky v bílé rukavičce mě bolestivě rozhonila. „Vše je v naprostém pořádku,“ ujistila dámy ředitelka, když se můj penis zase pěkně postavil.

Jedna z dam se neubránila uchechtnutí a pronesla pobaveným hlasem k ženě v zeleném: „Iris, nevím, co tu hraješ. Je veřejným tajemstvím, že zrovna na tohle zboží máš spadeno.“

Ředitelka však dámy rychle zarazila, s tím, že tyhle záležitosti by si měly probrat venku. Pak pokračovala shrnutím, jak jsem si vedl v Kurzu, jenž bylo pochvalné.

V tu chvíli mi to došlo. Ta, kterou nazvali Iris, je přece ta Dáma v zeleném z bálu i z gangbang večírku! Byla sice maskovaná závojem a kloboukem. Ale její hlas a malý vzrůst ji prozrazoval, stejně jako záliba v zelené barvě. Ona má o „zboží“ zájem? Zbožím rozhodně myslely mě.

Zboží, aukce… oni mě chtěli dražit? Ale co to znamenalo? Dražit na den, na noc, snad ne napořád? Ale o takové aukci by se přeci Jedenáctá zmínila, takže to určitě nebude tak vážné. Přeci věděla, že chci patřit jen jí...

Mezitím ředitelka dokončila svůj proslov a ženy postupně odešly z místnosti. Zůstal jsem tu sám. Penis mi zase pomalu povadal.

Po nějaké době do místnosti vešla instruktorka Devátá a asistent Petr. Okamžitě jsem se zeptal: „Instruktorko smím promluvit?“
Moje žádost ale byla zamítnuta rázným zavrtěním hlavou. Devátá prstem zdviženým k ústům nekompromisně naznačila ať mlčím. S pomocí Petra mě sundali z řetězu a zase spoutali do okovů.

Společně mě eskortovali do velkého sálu zámeckého divadla, kde byly již na pódiu připraveny dva pranýře. V jednom pranýři už byl blonďatý novic s vypracovaným tělem, novic číslo dvanáct. Do druhého pranýře Devátá uzamkla mě a do úst mi vložila kuličkový roubík.

Byli jsme pranýři postavení naproti sobě (hlavami asi dva metry od sebe), tak, že jsme si viděli z očí do očí. Bokem jsme byli do sálu, kde v sedadlech již sedělo několik desítek diváků, většinou dam, oblečených velmi elegantně a formálně.

Byl jsem již zvyklý na ledacos, ale na takovou exhibici ještě ne. Dámy v obecenstvu se hlasitě bavily, ukazovaly na nás. Bylo to velmi ponižující. Podíval jsem se na novice naproti sobě, vypadal, že je stejně překvapený a vyděšený jako já.

Náhle na pódium vystoupila ředitelka a zazvonila zvoncem, jenž držela v ruce. Obecenstvo se pomalu utišilo.

„Vítejte, drahé dámy,“ pronesla ředitelka zvýšeným hlasem a poslední šepot z obecenstva utichl.
„Vítejte na dalším ročníku naší aukce otroků, kde Vám můžeme nabídnout čerstvé a mladé otroky, kteří tento rok prošli tvrdým výcvikem v našem Kurzu. Z původních pěti noviců, kteří prošli dlouhým výběrovým řízením, pouze tyto dva exempláře vydržely náročný trénink a drezuru a jsou tak zbožím nejvyšší kvality. Jejich využití je široké, od schopných služebníku po poslušné hračky k čemukoliv. Jejich popis, schopnosti, vlastnosti i drobné vady máte možnost prostudovat v brožurách, které jsme Vám rozdali při vstupu do místnosti. První prohlídka pro zájemce již proběhla, proto nyní zbývá už jen test potence a následně můžeme přikročit k aukci,“
ředitelka domluvila a v obecenstvu to opět zašumělo. Dámy diskutovaly vystavené zboží, tedy nás dva. Některé dámy se mezi sebou dokonce dohadovaly a bylo vidět, že jejich konverzace není nikterak příjemná.

Nechápal jsem, co se děje. Bylo to šílené, až surreální. Nikdo mi neřekl, že budu dražen jako zboží. Ani Jedenáctá. To mě zraňovalo nejvíc. Jedenáctá o tom musela vědět celou dobu, ale přesto nic neřekla. A kde vůbec dneska byla? Rozhodla se to vzdát, protože si uvědomila, že nemá šanci přesvědčit Sdružení, aby se mohla stát mou Paní? Zmizela, protože mě raději už nechtěla vidět?

Ale stejně jsem pořád nechápal, co ta aukce znamenala. Když mě někdo vydraží, bude to na noc, na měsíc, nebo na rok? Nikdo mi přece nemohl přikázat, abych se stal majetkem nějaké neznámé ženy. Nebo nedejbože Zelené dámy.

Uplynulo asi deset minut a následně ředitelka opět vstoupila na pódium a utišila obecenstvo. „Přejdeme tedy k testu potence,“ řekla tajuplně a v sále to zašumělo.

V tu chvíli jsem ucítil, jak se latexová rukavice Deváté pevně svírá kolem mého bolavého penisu, který začal okamžitě tvrdnout. Naproti sobě jsem viděl novice dvanáct a jeho osobní instruktorku Dvanáctou, která udělala totéž.

Když je tady Dvanáctá, kde je Jedenáctá, ona to fakt vzdala? Panikařil jsem. Ale v jakýchkoli úvahách jsem nedokázal pokračovat, protože mi Devátá velmi silně a rychle začala honit mé péro. Mé poraněné a bolavé péro, které bylo týdny zamčené v pásu cudnosti bez výstřiku. Týdny, během kterých jsem byl neustále vybuzován k neskutečné nadrženosti. K nadrženosti, kterou jsem si nemohl nijak vybít.

Mozek mi vypovídal z neskutečné bolesti i vzrušení. A já na chvilku ztratil pojem o to, co se děje. Trvalo to sotva dvacet vteřin nekompromisní stimulace a já ucítil mocné křeče a záškuby a pak následoval obrovský výstřik, který překonal dva metry a dopadl na tělo druhého novice. To jsem ale stěží vnímal, protože jsem křičel do roubíku a mé tělo se třáslo v agonii neuvěřitelného uvolnění nahromaděné sexuální energie. Vzápětí mi něco teplého přistálo na tváři a já si sotva uvědomil, že novic naproti mně rovněž explodoval.

Každý z nás vydýchával, co se stalo. V obecenstvu to šumělo. V té chvíli po mohutném orgasmu na mě s plnou silou dopadl stud a já si nemohl odůvodnit, co tady dělám. Možná bych se rozutíkal někam pryč, kdybych nebyl tak pevně uzamčen v pranýři.

„Vidíte, že zboží je zcela funkční,“ prohlásila ředitelka zvýšeným hlasem a dámy v publiku se zase začaly ztišovat. Poté, co jejich hlasy zcela utichly, ředitelka pokračovala: „První kolo aukce nyní započne. Vyvolávací cena je pro každý ze zde vystavených kusů stanovena na deset tisíc. Nejprve začneme s aukcí otroka číslo jedenáct. Minimální příhoz je deset tisíc. Maximální částka podání pro první kolo je stanovena na padesát tisíc.“

Ředitelka ke mně přistoupila a položila ruku na má záda. Začíná aukce otroka jedenáct, prosím o nabídky.

Několik rukou vyšvihlo. Ředitelka ukázala na první ruku a prohlásila: „Dáma v modrém, deset tisíc, dá někdo víc?“
V sále se znova zvedlo mnoho rukou. Tu se sálem ozval pištivý hlásek Dámy v zeleném: „Padesát tisíc!“
Sálem se rozlehlo vzrušené mumlání.
Ředitelka zvolala: „Dáma v zeleném, padesát tisíc. To je strop pro první kolo, kdo dorovná?“
K mému překvapení jsem periferním viděním spatřil několik rukou, možná pět až šest dam.
Netušil jsem, že se tady jedná o takové částky. Že by ta aukce nebyla jen taková hra, jak jsem si myslel?

Ředitelka následně prohlásila konec prvního kola. Dále se dražil můj kolega, novic číslo dvanáct, u kterého byl podobný výsledek. I u něj se bude konat druhé kolo. Všiml jsem si, že Dáma v zeleném přihazovala i u něj, ale méně aktivně. Nešla ihned na maximální částku jako u mě.

Po skončení prvního kola jsme byli z pódia odvedeni zpět do zázemí a já byl znovu zavěšen za řetěz na strop, tentokrát Devátou. Kde je sakra Jedenáctá? Co se stalo? Devátá ale vůbec nechtěla, abych mluvil. Nebyla šance se něco dozvědět.

Pak do místnosti vešla ředitelka Kurzu ve svém formálním šedém kostýmku, ve kterém hrála licitátora aukce. Šla bez obalu rovnou k věci.

„Jak jsi jistě zaznamenal otroku, právě probíhá tvoje aukce. Za chvilku se na tebe přijdou podívat dámy, které dosáhly maximálního příhozu v prvním kole aukce. Každá s tebou bude mít pětiminutový rozhovor. Takže buď velmi zdvořilý, je to i v tvém zájmu,“ vysvětlila a na chvilku se odmlčela. Takové vysvětlení mi samozřejmě nestačilo. Vypadalo to ale, že chce něco říct, jen se rozmýšlí.
Pak konečně spustila: „Pravidla aukce jsou taková, že ten, kdo učiní nejvyšší příhoz tě vydraží jako svého otroka na dobu jednoho roku. Pokud vydržíš řádně sloužit po dobu roku, polovina zálohy na cenu Kurzu, kterou jsi zaplatil, Ti bude vrácena. Další tvé právo je odmítnout toho, kdo tě vydraží. To ale bude znamenat, že budeš z Kurzu vyloučen před jeho formálním dokončením. V takovém případě také budeš označen za odpadlíka a nepočítej s tím, že by tě do služby vzala nějaká dominantní dáma, která je členkou našeho Sdružení. Za odpadlíka budeš označen i pokud utečeš před uplynutím jednoho roku ze služby dámy, která tě vydraží, nebo tu službu nebudeš vykonávat řádně.“

To bylo všechno. Pravidla byla jednoduchá a jejich váha duněla v mojí hlavě. Uvědomil jsem si, že mě vydraží nějaká cizí Paní a já jí budu muset rok sloužit. Co bude se mnou a Jedenáctou? Proč se mi o tom nezmínila? A proč se tady dnes ani neukázala. Rozhodla se se mnou vše zpřetrhat? Bylo to kruté. Moc kruté. Cítil jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Byl jsem vevnitř zcela rozervaný. Naštěstí ředitelka již odešla, takže tu nebyl nikdo, kdo by mě viděl.

Uplynulo několik minut a dveře do místnosti se otevřely. Dovnitř vešla dáma v zeleném kostýmku se zeleným kloboučkem. Přede mnou dáma maličké postavy sundala klobouček a rozhodila své temně zrzavé kadeře. Já si ji dobře pamatoval. Byla to šílená sadistka, jež mě z nějakého důvodu toužila dostat do svých pařátů.

Zelená, vlastně se jmenovala Iris, si hned všimla mých zarudlých očí a slz na tváři a v tu chvíli se zatetelila radostí, kterou nedovedla skrýt.

„Ty jsi plakal, chudáčku,“ přišla ke mně a dlouhými nehty se zaryla do mého nahého břicha a pak je potáhla až to zabolelo. „Jedenáctá tu není, aby ti pofoukala bebí?“ posmívala se a pomalu mě obcházela a dloubala svými dlouhými nehty do mého těla. Začal jsem se na řetězu bezděky vrtět.

Iris ale pokračovala ve svém monologu: „Ty víš, že tě vydražím. Ty po tom toužíš. Takovou paní, jako jsem já, si jen tak někdo nezaslouží! Měl bys být vděčný, sakra,“ zaklela a plácla mě po zadku.

Z nějakého důvodu, který jsem vůbec nekontroloval, se mi začal stavět pták. Nee, zařval jsem v duchu.

Zelená dáma tím viditelně byl potěšená: „Ale, ale, tak nakonec vidím nějaký zájem. No, ne, že by na tom nějak záleželo. Ale lhala bych, kdybych řekla, že mě to netěší. S motivovaným materiálem se lépe pracuje.“

Pak z nenadání zakřičela: „Co na to řekneš?“ Trhnul jsem sebou. Znova mě plácla po mém pozadí.

Byly věci, co bych řekl velmi rád. Ale chtěl jsem tenhle Kurz dokončit, proto jsem chraplavým hlasem odpověděl: „Vážím si Vašeho zájmu, madam. Ale nejsem si jistý, jestli se my dva k sobě hodíme…“

Zelená mě ale okamžitě utnula: „Ticho! Tak ty si nejsi jistý? Otrok si ale nemusí být jistý, pokud si je jistá jeho Paní. Uvidíš, já tě tak vycepuju, že mi budeš každý den děkovat, že jsem tě vydražila! Budeš se plazit a křičet, že na světě není tak krásná a skvělá Paní jako jsem já!“

S tím nakvašeně vyrazila ven ze dveří. Na okamžik jsem zase osaměl.

Přemýšlel jsem, že Zelená dáma vypadá odhodlaná mě za každou cenu získat. Doufal jsem, že není moc bohatá. Snad se objeví nějaká jiná dáma, které se budu líbit. I když, kdo ví, jiné dámy mohou být ještě šílenější.

Já ale chtěl jedinou dámu, a tou byla Jedenáctá. Poté, co jsme si spolu všechno prožili a když naše city vyšly najevo, jsem byl neskutečně šťastný. Jedenáctá říkala, že by chtěla být mou Paní, ale také řekla, že bude těžké to zařídit. Kde ale byla dneska? Vzdala to snad? Zjistila snad, že toho nelze dosáhnout? Že mě nelze uchránit této aukce? Přemýšlel jsem, co by se stalo, kdybych odmítl dámu, která mě vydraží. To bych pak ale byl odpadlík, a Jedenáctá by mě jako členka Sdružení nemohla přijmout jako svého otroka. Pak byla možnost odbýt si rok služby a pak se vrátit za Jedenáctou. Bude na mě ale rok čekat?

Z myšlenek mě vyrušilo, když se otevřely dveře a dovnitř vešla další dáma, co mě měla zájem vydražit.

Žena byla štíhlá a vyššího vzrůstu, oblečená v nenápadném šedém kostýmku. Na hlavě měla šedý dámský klobouček a sluneční brýle. Její vlasy byly černé barvy a upravené do hustého ale kratšího mikáda. Obličej bledé pleti jí zdobila decentní rtěnka cihlové barvy.

Žena vyzařovala jakési charisma, něco, co mě na první pohled okouzlilo. Neviděl jsem ji někde? Někoho mi připomínala. Možná nějakou herečku nebo zpěvačku? Byl jsem zvědavý, co po mně bude chtít.

Žena přišla až ke mně a zcela nečekaně mě praštila pěstí do břicha. Naštěstí to nebyl silný úder, ale donutilo mě to heknout a řetěz se povážlivě rozkýval.

„To jsi na mě už stačil zapomenout, ty otrapo?“ odpověděla žena podrážděně, ale zároveň jaksi pobaveně. Pak si sundala sluneční brýle a upřela na mě pronikavý pohled svýma velkýma šedýma očima.

Do očí mi vyhrkly slzy. „Paní instruktorko…“ Byla to Jedenáctá.

Ona se jen usmála a jemně pohladila můj svěšený penis, jenž pod jejím dotykem okamžitě ožil. Několik vteřin jsme si jen zírali z očí do očí a beze slov vyměňovali naše pocity.

Naděje ve mně opět ožila. „Paní instruktorko, co znamená tohle přestrojení? Co se děje? Tahle aukce, bojím se, že mě někdo vydraží a pak se minimálně rok neuvidíme,“ vyhrkl jsem zoufale.

Ona pokračovala v jemném hlazení, protože věděla, že mě to uklidňuje.

„Mám plán,“ prohlásila rozhodně. Pak ale dodala, už hlasem roztřeseným koktejlem emocí, co v tu chvíli nedokázala potlačit: „Je tu ale šance, že to nemusí vyjít.“

V rychlosti mi vše vysvětlila. Plán byl velmi jednoduchý. Chtěla mě vydražit. Instruktorky běžně nemohly navazovat vztahy s novici, ale existovala výjimka. Výjimku muselo schválit představenstvo Sdružení. Jedenáctá využila svých kontaktů a známostí a tuto výjimku se jí podařilo opatřit.

Z celého srdce jsem jí děkoval, že pro mě přišla a neubránil jsem se slzám.

Byl tu však jeden problém. Její finanční prostředky byly omezené. Zelená dáma, Iris, byla bohatou podnikatelkou a dalo se předpokládat, že má dostatek peněz, aby získala, po čem touží. Jedenáctá mi vysvětlila, že ráda kupuje otroky na aukcích pořádaných Sdružením, ale nikdo u ní moc dlouho nevydrží. Proto se zaměřila na otroky dražené po absolvování Kurzu. Ti musí s otrokářkou vydržet alespoň jeden rok. Iris se údajně před známými vyslovila, že plánuje koupit všechny otroky z Kurzu a během toho roku je psychicky zlomit a přeprogramovat, aby s ní zůstali napořád.

Jakmile jsem to uslyšel, mé srdce se rozbušilo. Pojala mě hrůza.

Řekl jsem Jedenácté o svých setkáních s Iris a o tom, jak mě ujišťovala, že mě získá jako svého otroka. Jedenáctá z toho nebyla moc šťastná. V jejích očích se zračily obavy, nervozita.
Nakonec mě ale pevně stiskla a prohlásila, že mě za každou cenu zkusí zachránit. To už ale musela odejít, jelikož její čas vypršel.

Na individuální prohlídku přišly ještě celkem čtyři dámy. Všechny měly různé dotazy, které jsem zodpověděl jak nejlépe jsem dovedl i když duchem jsem byl jinde.

Neustále jsem přemýšlel, kolik peněz je Jedenáctá vůbec ochotná a schopná za mě zaplatit. Věděl jsem, že pokud se jí podaří mě zachránit ze spárů Iris, všechno ji splatím zpět.

Když do místnosti vstoupila Devátá s asistentem Petrem. Devátá mě rychle pohonila, aby mi pěkně stál a pak mě spoutaného v řetězech odvedli zpět na pódium.

Velký sál šuměl hovorem přítomných dam. Na pódiu už čekala ředitelka. Jakmile nás opět zavřeli do pranýřů, ředitelka zatleskala a sál utichl. Tentokrát byly pranýře otočené přímo do sálu.

I když se některé z dam již aukce neúčastnily, bylo vidět, že všechny jsou zvědavé, jak to dopadne.

Hledal jsem očima Jedenáctou a podařilo se mi ji najít, seděla v poslední řadě. Když zaregistrovala můj pohled, povzbudivě se usmála. V úsměvu však byl i náznak nervozity. Její přítomnost mi ale dodávala odvahu a naději, že to dobře dopadne.
Vepředu v publiku samozřejmě byla i Dáma v zeleném. Snažil jsem se na ni nedívat. Cítil jsem, že se na mě zpod zeleného kloboučku hladově civí.

Ředitelka pronesla: „Individuální prohlídky otroků zájemkyněmi byly dokončeny. Přikročme k druhému kolu aukce. Dosažená cena otroka jedenáct je padesát tisíc. V případě, že nebudou další příhozy, připadne do vlastnictví dámě určené losem. Strop pro druhé kolo je dvě sta tisíc. Můžete přihazovat!“

Jakmile ředitelka domluvila, Zelená dáma se okamžitě vymrštila ze svého sedadla a zakřičela: „Sto tisíc!“
Sálem to zahučelo. Očividně nikdo nečekal tak vysoký příhoz.
Vzadu se zvedla Jedenáctá a zakřičela: „Sto deset tisíc!“
Dáma ve žlutém kostýmku, kterou jsem si pamatoval z prohlídky, zvedla ruku: „Sto třicet tisíc!“

Kdysi by moje ego asi potěšilo, že se o mě předhání tolik žen. Dneska však jediné, po čem jsem toužil, bylo pokleknout u nohou Jedenácté. V duchu jsem se modlil, ať to Dáma v zeleném už vzdá.

Moje naděje ale nebyly vyslyšeny. „Sto padesát tisíc!“ zakřičela Iris.
Dáma ve žlutém kostýmku vstala a zavolala: „Sto šedesát tisíc!“

V sále se opět rozlehly vzrušené hlasy. Očividně tu na tak vysoké příhozy nebyly zvyklé.

Vzadu se ale ozvala Jedenáctá a překřičela hluk sálu: „Sto sedmdesát tisíc!“

Zelená zavrčela a zuřivě se otočila směrem k Jedenácté. Jedenáctá ale už seděla a mezi ostatními dámami nebyla tak dobře vidět. Na to Dáma v zeleném pronesla: „Dvě sta tisíc!“

Ředitelka překřičela vzrušený hluk v sále: „Máme tady strop druhého kola! Kdo dorovnává?“

V publiku se zvedla ruka dámy ve žlutém a ruka Jedenácté.

Ředitelka proto prohlásila: „Tři dámy postupují do třetího kola aukce!“

Poté, co se sál utišil, pokračovala aukce druhého novice.

Dámy tentokrát přihazovaly pomaleji než v mém případě. Všiml jsem si ale také, že se díky tomu účastní více žen. Cena se zastavila na sto osmdesáti tisících, které nabídla Dáma v zeleném. Ta zřejmě stála i o tohoto novice a byla ochotna zaplatit i takto vysokou částku. Jelikož už nikdo nepřihazoval, ředitelka prohlásila novice číslo dvanáct za prodaného.

Nemohl jsem si nevšimnou zuřivých pohledů mnohých dam, kterým zjevně vadilo, že Iris hodlá zneužít své bohatství a vydražit všechny dostupné novice a na ně nikdo nezbude. V obecenstvu to hučelo a zdálo se, že Dáma v zeleném veškeré negativní komentáře a zlé pohledy naprosto ignoruje.

Ředitelka musela několikrát zazvonit na zvoneček, než se přítomné dámy utišily.

„Vážené dámy, zahajuji třetí kolo aukce otroka jedenáct! Poprosím dámy, které se aukce stále účastní, aby přišly na pódium,“ vyzvala ředitelka.

Jedenáctá, Zelená i dáma v žlutém vyšly na pódium.

„Vážené dámy, v případě, že v třetím kole nebude nabídnut další příhoz, bude vlastnictví otroka určeno losem. Můžete přihazovat, strop není.“ zvolala ředitelka.

„Dvě stě padesát tisíc,“ prohlásila Zelená dáma sebevědomě a dodala: „Vzdejte to dámy, tohohle otroka prostě dostanu za každou cenu!“

Dáma ve žlutém se ušklíbla: „Nejste trochu hamižná? Jednoho otroka už máte. Dvě stě šedesát tisíc!“

„Nevidím důvod, proč bych nemohla mít oba, když na to mám,“ odpověděla malá dáma dotčeně.

„Dvě stě sedmdesát tisíc,“ prohlásila Jedenáctá mezitím hlasem pokerového hráče.

Zelená vyprskla: „Ale drahá, s takovými příhozy tu budeme do večera. Buďto se trochu odvažte, nebo raději skončete!“
Jedenáctá na to nijak nereagovala.

Pak se ale Zelená na Jedenáctou upřeně zadívala a zamyšleným hlasem pronesla: „Neznám Vás odněkud?“
Jedenáctá zachovala klid a jen suše pronesla: „Možná.“

„Tři sta tisíc!“ zakřičela Zelená dáma a ve mně hrklo. To už je doopravdy dost peněz. Jakou částku je za mě Jedenáctá ochotna utratit? Vypadalo to, že Iris je připravená přebít jakoukoliv sumu.

Jedenáctá ale okamžitě přihodila: „Tři sta deset tisíc!“

„Počkat!“ pronesla najednou zvýšeným hlasem Zelená dáma. „Už vím! Už vím, odkud Vás znám! Tohle je podvod! Vy jste přece jeho instruktorka! Máte obarvené a ostříhané vlasy, nebo je to paruka?“ Iris zuřivě zagestikulovala a ukazovala na Jedenáctou. V sále zahučely vzrušené hlasy.

„No a? Nemohu jednou za čas změnit svou image?“ odpověděla Jedenáctá.

„Instruktorky nesmějí dražit novice!“ prohlásila Zelená vítězoslavně. „Myslela jste si, že Váš převlek nikdo neprohlédne?“

V tom se do toho vložila ředitelka. „Ujišťuji Vás, že vše je v naprostém pořádku. Je pravda, že Madam Elfrída byla osobní instruktorkou tohoto otroka. Získala však výjimku potvrzenou představenstvem Sdružení, co jí umožňuje se aukce zúčastnit. Vše je tedy v souladu s pravidly.“

Zelená se na chvilku odmlčela a bylo vidět, jak pod kloboučkem zrudla. „Co je tohle za nesmysl? Vždyť je to jasný střet zájmů!“

V sále povstala starší dáma, oděná v rudých dlouhých šatech. Poznal jsem v ní předsedkyni Sdružení. Ostatní dámy se ztišily. „To stačí, Iris,“ napomenula předsedkyně Dámu v zeleném. „Potvrzuji, že představenstvo schválilo výjimku.“

Iris sebou viditelně cukla, ale pak se zklidnila. „Dobře tedy,“ pronesla teď už ledovým hlasem. „Tady instruktorka stejně mého otroka nikdy nezíská! Čtyři sta tisíc!“

Jedenáctá sebou viditelně trhla a její oči zamrzly. „Dorovnávám čtyři sta tisíc,“ pronesla.
Ředitelka na to reagovala: „Jelikož byla madam Iris první, připadlo by vlastnictví otroka jí dle práva prvního příhozu.“
Jedenáctá prohlásila: „Bohužel jsem vyčerpala všechny prostředky.“

Zelené dámě se pod závojem objevil vítězoslavný úsměv.

V tu chvíli se ozvala dáma v žlutém: „Přeji si poskytnout svůj příhoz ve prospěch madam Elfrídy.“
Ředitelka byla viditelně překvapená: „Jste doopravdy rozhodnutá poskytnout svůj příhoz ve výši dvě stě šedesát tisíc ve prospěch madam Elfrídy? Dle pravidel je takto možné poskytnout pouze celkový příhoz.“

„Ano, jsem si jistá,“ odpověděla dáma ve žlutém rázně.

Na to ředitelka vypočítala: „V tom případě tedy příhoz madam Elfrídy činí šest set šedesát tisíc! Vskutku historická částka.“

Zelená dáma zuřila. „Co to má znamenat? Jak si můžete dovolit kupovat otroka, když na něj nemáte?“ vyhrkla a pak najednou zakřičela: „Sedm set tisíc!“

Ředitelka letmo mrkla do dokumentů, které držela v ruce a pak Zelenou okamžitě zastavila: „Vaše celková záloha složená před aukcí činila sedm set tisíc, ale z toho sto osmdesát tisíc jste utratila na nákup otroka dvanáct. Zbývá Vám tedy pouze pět set dvacet tisíc, co můžete použít k příhozu v této aukci. To znamená, že již nemůžete překonat částku madam Elfrídy.“

„Co je to za nesmysl?“ rozčílila se Zelená dáma. „Okamžitě převedu na účet aukce další prostředky!“

Ředitelka ale rychle vysvětlila: „Bohužel takhle to nejde, dle pravidel aukce lze přihazovat pouze do výše zálohy, kterou jste byla povinna složit před začátkem aukce. Jediná možnost jak tuto částku navýšit po započetí aukce je, že Vám některý z dalších účastníků poskytne svůj příhoz. To je ale omezeno na účastníky posledního kola aukce. V třetím kole však nezbyl žádný další účastník aukce, který by Vám mohl takovou pomoc poskytnout.“

Iris ale už zuřila. „Co je tohle za podvod? Copak nevidíte, že ty dvě byly domluvené?“ snažila se vysvětlit ředitelce.

Ředitelka však na její stížnosti nedbala a vyhlásila výsledek aukce: „Otrok jedenáct je tímto prodán madam Elfrídě, aukce je ukončena!“

Sál vybuchl v ohlušující řev, ve kterém zanikl i křik Zelené dámy. Přítomné účastnice aukce zuřivě debatovaly, co se právě stalo. Dění v sále jsem už ale moc nevnímal.

Jedenáctá ke mně přistoupila a pohlédla do mých očí. Jemně mě pohladila po vlasech. Já se třásl a měl jsem co dělat, abych neomdlel radostí a úlevou. Na nohách mě držel jen pranýř, ve kterém jsem byl uzamčen.

„Děkuji, paní instruktorko,“ zašeptal jsem.

Náhle několikrát zazněl zvon a přítomné dámy byly nuceny se znovu ztišit.

„Přejděme tedy k poslední části aukce. Udělení certifikátu otrokům našeho Kurzu a zároveň potvrzení vlastnictví otroka pro čerstvé majitelky!“ zaburácela ředitelka na celý sál.

Konečně, udělení certifikátu, po kterém jsem roky tak toužil. A navíc vše dopadlo dobře a stanu se otrokem Jedenácté! Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Z očí mi vyhrkly slzy, kterým jsem nedokázal zabránit. Jedenáctá mě hladila po hlavě. Vypadala, že také nemůže uvěřit, že vše dopadlo tak, jak mělo.

Náhle ke mně přistoupila Devátá a všimla si mých slz. „Hej, nemusíš plakat dopředu, otroku,“ uchechtla se.

Jedenáctá mezitím zmizela někam z dohledu. Všechny dámy v publiku ztichly a dívaly se na otroky připoutané v masivních pranýřích na pódiu. Začal jsem z toho mít špatný pocit.

Ředitelka předstoupila před nás a zavelela: „Otroci, vydržte bez hnutí. Drahé dámy, ocejchujte své otroky.“

Než mi došel význam těch slov, ucítil jsem dotyk rozpáleného železa na svém pozadí a ozval se syčivý zvuk. Výkřik bolesti. Obecenstvo propuklo v hlasitý potlesk.

Certifikát udělovaný v Kurzu přece jen nebyl na papíře, ale právě jsem ho obdržel přímo na vlastní kůži.

Také mně došlo, že jsem se právě stal otrokem Jedenácté a ten pocit radosti a štěstí přehlušil veškerou bolest.


EPILOG

Seděli jsme pod slunečníkem před restaurací a byl horký letní den. Navenek jsme vypadali jako běžný zamilovaný pár. Muž, elegantně oblečený a žena v nádherných letních šatech a slušivými šperky.

Obyčejný člověk by si řekl, hle hrdličky, netrpící nedostatkem, očividně vyšší střední třída. Muž nakloněný k ženě, žena zamilovaně zahleděná do jeho očí.

Jen znalec by si však povšiml neškodných detailů. Tlustší kovový řetízek okolo krku muže, nápadně připomínající obojek. Lehce vyboulené kalhoty ukrývající pás cudnosti vyrobený na zakázku. Pohled v očích ženy sice zamilovaný, ale i dost majetnický.

Když by se pak člověk doopravdy naklonil k mému krku, spatřil byl na masivních článcích řetízku sotva neznatelně vyrytá písmena, která dohromady dávala nápis: „Majetek paní Elfrídy.“

Ano, byl jsem to já a Jedenáctá. Teď už jsem jí říkal „Má Paní,“ „Bohyně,“ nebo na veřejnosti a před nezasvěcenými přáteli také „El.“

Rok skoro uplynul. Byl to napůl sen a napůl peklo. Občas mě její výchovné metody a nekompromisnost donutila litovat, že jsem se vůbec touhle cestou vydal. Ale jen na chvilku, na takový okamžik, co se ani nepočítá. Ve výsledku jsem nikdy nelitoval a byl jsem šťastný, že můžu být jejím oddaným a milujícím otrokem. A plánoval jsem si zasloužit to, že jím zůstanu nadosmrti.

[KONEC PŘÍBĚHU]



***
[UPOZORNĚNÍ: Tento příběh, veškeré postavy i popisovaná místa jsou fiktivní. Zobrazované praktiky často vycházejí pouze z fantazie autora a v realitě mohou fungovat naprosto jinak, zejména mohou být zdraví či životu nebezpečné. Čtenář by je určitě neměl jen tak zkoušet.]