Noc byla hutná a tichá, jako by dům zadržoval dech spolu se mnou. Záclony se sotva hýbaly a vzduch voněl starým dřevem, prachem a něčím neklidným. Stála jsem bosá na studené podlaze, jen v tenké košili, která se mi lepila na kůži. Už dávno jsem věděla, že přijde. Jen jsem nevěděla kdy.
Když se otevřely dveře, srdce mi vynechalo jeden úder. Neřekl nic. Ani já ne. Jeho pohled sjel po mém těle pomalu, záměrně, jako by se mě dotýkal očima. Kabát odložil na židli a ticho mezi námi zhoustlo. Každý krok, kterým se ke mně přiblížil, byl cítit až v podbřišku.
Zastavil se těsně přede mnou. Tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla a slabý tlak jeho přítomnosti. Zvedl ruku, ale nezastavil se hned. Nechal mě čekat. Ten okamžik byl nekonečný. Když se jeho prsty konečně dotkly mého krku, přejel po něm pomalu, zkoumavě, zachvěla jsem se.
Naklonil se blíž. Jeho dech mi klouzal po rtech, po tváři, po citlivém místě pod uchem. Zavřela jsem oči. Svět se smrskl na doteky — na to, jak mi palcem jemně nadzvedl bradu, jak mi druhou rukou přitiskl boky blíž k sobě. Nebylo to hrubé. Bylo to jisté.
Košile mi sklouzla z ramene. Nechal látku padat pomalu, jako by si vychutnával každý centimetr kůže, který se mu odhaloval. Jeho ruka sledovala stejnou cestu — z ramene dolů, přes paži, po zádech. Zastavil se těsně tam, kde jsem ho chtěla nejvíc. Znovu mě nechal čekat.
Když mě políbil, nebylo to dychtivé. Bylo to hluboké, pomalé, plné slibu. Jeho rty se dotýkaly mých, oddalovaly se, vracely. Každý polibek byl o něco delší než ten předchozí. Přitiskla jsem se k němu a ucítila, jak reaguje. To vědomí mě rozpálilo víc než cokoliv jiného.
Dovedl mě ke stolu, posadil mě na jeho hranu a postavil se mezi má kolena. Jeho ruce mě držely pevně, jako by se bál, že zmizím. Já se opřela dozadu, nechala se vést, nechala noc, aby si nás vzala oba. Všechno ostatní zmizelo — čas, pochybnosti, svět venku.
Když se čelo opřelo o čelo a naše dechy se spojily, věděla jsem, že tajemství už není jen mezi zdmi toho domu. Bylo ve mně. A zůstane tam dlouho po tom, co se ráno vrátí světlo.
Podobné povídky
-
Někdy okolo jedenácté mi přišla zpráva. „Příště mě probuď než odejdeš“ „ok. btw je pěkný, že píšeš, že nějaký příště bude“ napsal jsem. „Mohlo by“ „Tak snad jo.“ S Klárou jsme psali, ale o…
před 24 minutami 0 40 4 -
Dveře se otevřely přesně v okamžiku, kdy měly. Nedala jsem prostor pochybám ani čekání. Věděla jsem, že přijde. A on to věděl taky. Vstoupil tiše, s tím zvláštním klidem člověka, který už pochopil,…
před hodinou 0 81 3 -
Vždycky když jsem jezdil po Praze 4 na Sapu, tak jsem si říkal, kdo v těch velkých panelácích asi žije a jaký mají ti lidi příběhy. Velký paneláky a v nich byty v kterých si každý schovává svoje…
před 2 hodinami 2 259 8 -
Tajná touha pár let zpět Šli jsme s kamarádkou na krásný film do kina ale už si nepamatuju název, víš jak já to mám, no povídej sem zvědavá jestli je lepší jak toho cos vydělá předtím. Měli sme…
před 3 hodinami 0 110 2