Karolína - Sandra

Viktor byl profesionál. Nebyl nadšený, že váhám, ale chápal, že investice se musí zajistit. „Fajn, Karolíno,“ řekl do telefonu stroze. „Mám tu ještě jednu. Jmenuje se Sandra. Je to veteránka. Byla tam třikrát. Je to... pragmatická žena. Sejděte se v Café Savoy za hodinu. Útrata jde na mě.“

Kavárna byla plná cinkání lžiček a vůně drahé kávy. Seděla jsem v rohu, nervózně jsem si mnula stehno pod stolem (diamantový kolík jsem pro tentokrát nechala doma, potřebovala jsem se soustředit) a čekala. Sandra přišla přesně. Byla jiná než Monika. Monika byla éterická, zničená víla. Sandra byla... tank v obalu od Gucciho. Bylo jí asi třicet. Černé vlasy stažené do přísného drdolu, kostýmek, který stál víc než moje roční školné, a pohled, který by mohl řezat sklo. Vypadala jako generální ředitelka nadnárodní korporace.

Posadila se, objednala si dvojité espresso a vodu bez bublinek. „Viktor říkal, že máš studené nohy,“ řekla rovnou, aniž by se obtěžovala pozdravem. „A že se bojíš o svou tělesnou integritu.“ „Jsem opatrná,“ opravila jsem ji. „Lenka, moje kolegyně, je do toho celá žhavá. Ale já jsem ta, co čte smlouvy. Chci vědět, co přesně se tam děje. Den po dni. A chci vědět, jestli tam budu sloužit jako toaleta.“

Sandra se uchechtla. Byl to suchý, neveselý zvuk. „Toaleta? Ne. Ti chlapi na té lodi jsou germofobové, elita. Mají ruce od krve z byznysu, ale nesnáší špínu.“ Naklonila se ke mně. „Takže hned na úvod k těm hovnům, ať to máme z krku. Ne. Nikdy. Je to zakázané. Oni chtějí čistotu. Vyžadují, abyste byly vymydlené, voňavé a vnitřně prázdné. Klystýr je tam ranní rutina. Kontrolují to. Pokud by z tebe při sexu něco vyšlo... to by byl průser. Ale jíst to? Ne. To je pro ně podúroveň.“

Oddechla jsem si tak hlasitě, že se pán u vedlejšího stolu otočil. „Díky bohu. A co moč?“ Sandra pokrčila rameny. „To je jiná. Zlatý déšť je pro ně forma dominance, ne špíny. Sterilní tekutina. Takže ano, počítej s tím, že tě počůrají. Ve sprše, na palubě, možná ti někdo nařídí otevřít pusu, když bude mít plný měchýř po šampaňském. Ale to se dá přežít. Vypláchneš si pusu Listerinem a jedeš dál.“

„A to mučení?“ přešla jsem k dalšímu bodu. „Bičování? Trvalé následky?“ Sandra si sundala sluneční brýle a podívala se mi do očí. „Poslouchej mě, Karolíno. Oni jsou investoři. Když si pronajmou Ferrari, taky ho nechtějí vrátit bez kol. Chtějí ho vrátit s prázdnou nádrží a sjetými pneumatikami, ale ne nabourané.“ Upila kávy. „Nebudou ti řezat kůži. Nebudou ti lámat kosti. To by zkazilo ‚estetiku‘. Ale budou tě používat na hranici tvých fyzických možností. Budou tě bičovat? Ano, ale tak, aby to nechalo stopy, které zmizí do dvou týdnů. Chtějí vidět, jak se kroutíš, jak brečíš, jak prosíš. Bolest je tam nástroj k tomu, aby zlomili tvou vůli, ne tvé tělo.“

„Řekni mi to den po dni,“ požádala jsem. „Jak ten týden vypadá?“ Sandra se opřela a začala vyprávět, věcně, jako by četla nákupní seznam.

Den 1: Inventura „Přiletíte vrtulníkem. Hned na palubě vám seberou všechno. Telefony, oblečení, důstojnost. Prohlídne vás doktor. Gynekologicky, análně, krk. Musíte být zdravé. Pak vás ‚označkují‘. Ne tetování, to měla Monika, to bylo speciální přání klienta. Dostanete obojky. A přidělí vám ‚majitele‘ pro první fázi. První večer je seznamovací. Pijete s nimi, nazí, u nohou. Sloužíte jako stoly, jako opěrky. Sem tam nějaké osahávání, prsty, orál pod stolem. Testují, jak jste poslušné.“

Den 2 a 3: Zátěžové testy „Tady to začíná. Rozdělí si vás. Ty jsi ta měkká, prsatá? Tebe si vezmou na ‚masáže‘. Budeš je kouřit hodiny. Budeš mít pusu plnou permanentně. Lenka, ta gymnastka? Tu pošlou do ‚gymu‘. Budou na ní zkoušet polohy, co viděli v pornu. Budou ji natahovat na skřipci, jen tak pro srandu, roztahovat jí nohy do provazu a prstovat ji u toho. Večer jsou orgie. Všichni se všemi. Tady se nehraje na páry. Jsi díra v prostoru. Někdo tě šuká do zadku, jiný ti strká péro do pusy, další ti mačká prsa. Jede se do vyčerpání.“

Den 4: Hranice „Tohle je krizový den. Jsi unavená, nevyspalá, bolí tě čelist, pálí tě kunda i prdel. A oni to vědí. Přitvrdí. Tady přichází to BDSM. Pouta, roubíky, bičíky. Zavěsí tě za ruce a nechají tě viset, zatímco do tebe naráží. Nebo tě přivážou k posteli a chodí se na tobě střídat. Tady se láme psychika. Pokud to vydržíš a nezačneš hysterčit, máš vyhráno. Pokud se zhroutíš, zavřou tě do kajuty a máš smůlu. Žádný milion.“

Den 5 a 6: Extrém a ‚Deep play‘ „Když vidí, že držíš, dovolí si všechno. Anální kolíky, které musíš nosit 24 hodin. Double penetration. Gangbangy, kde jsi jen ty a pět chlapů. Používají hračky – velké hračky. Vakuové pumpy na prsa a na kundu. Elektrošoky – jemné, na bradavky, jen aby tě probrali, když usínáš. Tady už nevnímáš čas. Jsi v tranzu. Jsi jen maso. Polykáš litry semene. Jíš, jen když ti dovolí, piješ, jen když ti dovolí. Ale paradoxně... v téhle fázi je to nejjednodušší. Mozek vypne. Jsi robot.“

Den 7: Dojezd a výplata „Poslední den je klidnější. ‚Loučení‘. Chtějí se vyprázdnit naposledy před návratem k manželkám. Je to líné, pomalé šukání na palubě při západu slunce. Pak přijde doktor. Ošetří ti odřeniny, dá ti injekci vitamínů, namaže tě hojivou mastí. Dostaneš zpátky oblečení. A obálku. Nebo převod na účet.“

Sandra domluvila a dopila vodu. „Takže,“ podívala se na mě. „Je to tvrdé? Ano. Budeš mít natržený koutek úst? Pravděpodobně. Budeš mít modřiny na zadku a na stehnech? Určitě. Budeš mít pocit, že tvůj zadek je tunel, kterým projede vlak? Ano. Ale...“ Ukázala na svou kabelku. „Vrátíš se v jednom kuse. A s penězi, které ti dají svobodu. Jen si musíš srovnat v hlavě jednu věc.“

„Jakou?“ zeptala jsem se tiše.

„Že ten týden nejsi Karolína. Nejsi člověk. Jsi luxusní výrobek. Když si koupíš drahou matraci, taky na ní skáčeš, souložíš na ní, poliješ ji vínem. A ona to musí vydržet. Ty jsi ta matrace. Pokud se s tím smíříš a nebudeš to brát osobně... budeš v pohodě. A Lenka? Ta si to tam, podle toho, co říkáš, užije jako v ráji. Protože pro ni je ‚být použita‘ cíl. Pro tebe to bude práce.“

Sandra vstala a hodila na stůl pětistovku pro číšníka. „Jo a ještě jedna věc. Vem si s sebou hodně lubrikantu. Toho hojivého. Oni ho tam mají sudy, ale vlastní je vlastní. A trénuj krk. Hluboké kouření je tam základní pozdrav.“

Odešla. Zůstala jsem sedět v kavárně. Informace mi vířily v hlavě. Žádná hovna. Žádné řezání. Jen absolutní, vyčerpávající použití. Být matrace. Být nádoba. Představa toho, že mě někdo pět dní v kuse plní, že mám v puse neustále něčí péro, že visím v poutech a nechávám se bičovat, zatímco Lenka vedle mě sténá blahem... Bylo to děsivé. Ale zároveň... když jsem si představila ten milion. A to, jak se na mě díval Robert, když jsem mu čistila péro... ten pocit moci, který pramení z toho, že dokážu přijmout to, co jiná ne...

Vzala jsem telefon a vytočila Lenku. „Mluvila jsem s ní,“ řekla jsem, když to zvedla. „A?“ Lenčin hlas byl napjatý. „Žádný fekál. Ale bude to masakr. Klystýry, nonstop sex, pouta, možná zlatý déšť. Budeme chodit jako kačeny ještě měsíc potom.“ „Jdeš do toho?“ Zhluboka jsem se nadechla. „Jo. Jdeme do toho. Ale zítra začínáme ten hardcore trénink. A sežeň si ten lubrikant. Budeme ho potřebovat po litrech.“