Tereza - tak daleko, tak blízko

Poslušnost

Tereza ležela nahá na posteli ve svém olomouckém bytě, ale myslí byla už dávno jinde. Prostěradlo pod ní studilo, zatímco její kůže hořela horečnatým očekáváním. Venku lilo jako z konve – těžké kapky bubnovaly do plechového parapetu v nepravidelném, znervózňujícím rytmu. Vzduch v ložnici byl těžký, prosycený pachem jejího vlastního pižma a parfému, který si stříkla na krk. Ne pro návštěvu. Pro něj. Aby měla pocit, že je vedle ní.

Její klín pulzoval tupou, neodbytnou bolestí z neukojené touhy, kterou v ní pěstoval celé dny. Bradavky měla tvrdé, bolestivě se otírající o chladný vzduch. Pán byl v Praze. Necelé tři hodiny jízdy. Dvě stě padesát kilometrů asfaltu. A přesto ji ovládal, jako by stál přímo u postele a svíral její hrdlo ve své velké dlani. Všechno začalo před třemi měsíci na jednom chatu, byla to náhoda. Nebo možná nebyla.

Displej telefonu se rozsvítil přesně v 21:00. Místnost zalilo světlo. Tereze se stáhlo hrdlo. Pavlovův reflex.

„Dobrý večer, moje malá děvko. Dnes tě chci pořádně potrápit. Svlékni se úplně donaha. Nasaď si červený obojek s ostny. Pak si klekni na postel, rozkroč nohy, co nejvíc to půjde, a pošli mi detailní fotku a krátké video své kundy. Chci vidět, jak ti už teď tečou šťávy.“

Tereza poslechla automaticky, bez jediné myšlenky na odpor. Ruce se jí třásly, když zapínala přezku. Cvak. Kovové hroty se jí zaryly do kůže na krku – ostré štípnutí, které okamžitě vyslalo elektrický signál dolů do podbřišku. Byla to kotva, která ji držela v jeho realitě. Klekla si. Kolena se bořila do měkké matrace, ale ona se soustředila jen na objektiv kamery. Roztáhla stydké pysky, cítila, jak jsou kluzké, nateklé a horké. Natočila video, na kterém jí prst pomalu přejížděl přes nateklý klitoris. Zvuk jejího zrychleného, mělkého dechu na nahrávce zněl cize. Jako zvíře zahnané do kouta. Odeslat.

„Poslušná kurva,“ přišla okamžitá hlasová zpráva. Jeho hluboký, autoritativní hlas z reproduktoru ji zasáhl přímo do solaru a rozechvěl ji víc než jakýkoliv dotek. „Teď si vezmi ten velký černý vibrátor. Zasuň si ho celý dovnitř a zapni ho na druhý stupeň. Drž ho tam a pomalu se pohybuj boky. Nahrávej mi to. Žádný orgasmus.“

Zasténala, když chladný silikon násilně roztáhl její vchod a následně začal vibrovat hluboko v jejích útrobách. Vibrace jí rezonovaly v pánevní kosti, dráždily nervy, ale nepřinášely úlevu. Začala kroužit boky, nahrávala. Ticho bytu prořízlo mlaskání lubrikantu a její sílící, nekontrolované sténání. „Pane… ach bože… je to tak hluboko… prosím…“ Myšlenky se jí kalily do jediné rudé mlhy. Chtěla jen jediné. Vypnout mozek a nechat tělo explodovat. „Vypni to,“ přikázal stroze textem.

Vypnula to s frustrovaným vydechnutím, které znělo skoro jako bolestivý vzlyk. Tělo se jí napnulo v křeči nenaplnění, svaly na stehnech se jí třásly. „Teď mi nahraj 50 hlasových zpráv. V každé jedné nahlas a zřetelně řekneš: ‚Jsem Pánova poslušná, mokrá děvka, která si nezaslouží orgasmus.‘ Mezi každou desátou zprávou si na dvacet sekund zasuneš dva prsty hluboko do zadku a pomalu tam s nimi budeš pohybovat. Chci slyšet, jak se ti hlas láme.“

Byla to muka. U desáté zprávy, když prsty nekompromisně vnikly do těsného, nepoddajného sevření jejího análu, se jí hlas zlomil do nedůstojného kňučení. Cítila se tak plná, tak použitá, tak jeho. Ponížení se mísilo s euforií. U třicáté zprávy už skoro plakala, sliny jí stékaly po bradě, neschopná polykat. Když dokončila padesátou, celá se třásla vyčerpáním. Byla rozebraná na součástky.

„Dobrá holka,“ pípnul telefon. „Teď si smíš dovolit orgasmus. Ale jen prsty. Vibrátor zůstane venku. Chci slyšet, jak křičíš moje oslovení.“

Orgasmus ji zasáhl brutálně, jako náraz do zdi. Křičela „Pane!“ do prázdného bytu, zatímco jí po stehnech stékala směs potu a šťáv. Ležela tam, zničená, s tepem dunícím v uších. „Teď spi,“ napsal. „Zítra tě čeká náročný den.“

Ráno selhala, jako by to snad on věděl, že se to stane. Budík zaspala, zpanikařila a zapomněla poslat ranní hlášení. Uvědomila si to až v tramvaji, uprostřed davu lidí jedoucích do práce. Polil ji ledový pot. Trest přišel okamžitě: „Dnes budeš nosit velký kovový plug v zadku celý den. Ten s kamínkem. Každou hodinu mi pošleš fotku z toalety a hlasovku: ‚Děkuji za trest, Pane, cítím vás uvnitř sebe.‘ Večer edging pětkrát – bez orgasmu. Jestli selžeš byť jednou, přidám další den.“

Celý den v práci byl očistec. Seděla na poradě, probírala faktury, usmívala se na kolegy, ale každá vteřina byla bojem. Cítila, jak ji těžký nerezový kolík brutálně roztahuje při každém kroku, při každém sednutí na židli. Kov studil i pálil zároveň, neustálá připomínka toho, komu patří. Ten kontrast byl opojný – navenek seriózní asistentka, uvnitř roztažená děvka s kusem oceli v zadku. Na toaletě, s kalhotkami u kotníků a sukní vyhrnutou k pasu, šeptala do telefonu ponižující věty a modlila se, aby kolegyně ve vedlejší kabince neslyšela cvaknutí spouště.

Večer doma byla troska. Pětkrát ji dovedl na hranu propasti a pětkrát ji nechal viset, lapající po dechu, s tělem v plamenech, dokud neprosila o slitování, které nepřišlo.

Následující čtyři týdny splynuly v jednu dlouhou šmouhu poslušnosti. Její svět se zúžil na pípnutí telefonu. Byla to závislost. Droga. Žila v neustálém stavu vzrušeného transu, v submisivním opojení, které tlumilo realitu. Byla loutka a on tahal za nitky. Každý den, každou hodinu myslela jen na to, až ta neviditelná ruka dostane tvář. Až ho ucítí. Jeho pach, jeho teplo, jeho skutečnou váhu, která ji přišpendlí k zemi.

A pak, jednoho deštivého úterý, přišla zpráva. Žádný úkol. Žádný příkaz. Jen prostá informace, která ji srazila na kolena přímo uprostřed kuchyně. Telefon jí málem vypadl z ruky.

„Mám natankováno a sbaleno. Vyrážím za tebou. Jsem na dálnici, budu tam za necelé tři hodiny. Tvé dálkové trénování končí.“

Tereza ztuhla. Zírala na displej. Další zpráva pípla o sekundu později:

„Připrav se, moje. Až zaparkuju před domem a uvidím tě naživo, nebude žádná milost. Žádné obrazovky, žádné vypínání hovoru. Budeš křičet, prosit a slzet – a já si tě vezmu tak, jak si to zasloužíš. Nezamykej. Čekej na kolenou v předklonu v předsíni.“

Tereza se bezděky dotkla rozkroku. Látka tepláků okamžitě ztmavla čerstvou vlhkostí. Dech se jí zadrhl. Představila si ho za volantem. Reflektory krájí tmu a déšť, motor řve a s každým kilometrem se blíží k jejímu bytu. Už to není hra na dálku. Je to lovec, který se blíží ke kořisti. Nebyl to sen. Už ne. Byla připravená. Plně. Navždy.