Tereza - Hledání Boha v džínách

Pánovy dlaně na jejích prsou byly teplé a těžké. Nebylo v tom nic uspěchaného. Jen klidný, majetnický stisk. Tereza cítila, jak jí pod jeho prsty tvrdnou bradavky, jak se jí kůže napíná v očekávání bolesti nebo rozkoše – bylo jí jedno, co z toho přijde, hlavně že to přijde od něj.

Zírala na zip jeho obyčejné bundy a hlavou jí proběhl celý její dospělý život. Byla krásná. Věděla to. Muži se za ní otáčeli na ulici, v barech jí posílali drinky, kolegové v práci jí nadbíhali s tou trapnou, ulepenou snahou se zalíbit. Mohla mít v podstatě téměř kohokoliv. Zkoušela to. Vzpomněla si na Marka, toho vysportovaného právníka. Nosil jí květiny, bral ji do drahých restaurací a v posteli se jí neustále ptal: „Líbí se ti to, miláčku? Je to takhle dobře? Udělala ses?“ Nenáviděla to, to jeho ubezpečování se. Nenáviděla tu jeho věčnou snahu jí hlavně vyhovět. Cítila se vedle něj prázdná, znuděná tou nekonečnou něhou, tím mazlením, tou rádo by rovnocenností. Byla pro něj jen nějakou další trofejí, kterou si chtěl hýčkat.

Pak zkusila druhý extrém. Temné kluby, náhodné známosti, tvrdý sex bez nějakého citu. Vyzkoušela rány bičem, pouta, roubíky, dvojitou penetraci i piss. Fyzicky to bylo velmi intenzivní, ale uvnitř? Uvnitř to bylo chladné. Ti muži ji jen použili a zahodili. Byla to pouze gymnastika těl. Chyběla tam hlava a hlavně city. Chyběla tam ta absolutní, drtivá tíha zodpovědnosti, kterou by někdo převzal za její existenci.

A teď? Teď klečela na tvrdé dlažbě před mužem, který měl na sobě starší tenisky a džíny, co už něco pamatují. Neměl svaly jako Marek, neměl ani drahé auto jako ti z klubu. Ale měl něco, co nikdo z nich neměl. Měl autoritu. Měl klíč k její duši. Když jí řekl „Zvedni hlavu“, nebylo to přání. Byl to zákon.

„Přemýšlíš,“ konstatoval Pán, aniž by se jí podíval do očí. Jeho palce kroužily kolem jejích dvorců, zkoumal pevnost tkáně. „Cítím, jak ti pracuje dech. Co se ti honí v té tvojí hezké hlavičce?“

Tereza polkla. „Že... že jsem šťastná, Pane.“ Pán se uchechtl. Byl to suchý, civilní zvuk. „Šťastná? Klečíš tu nahá na studené zemi, vystavená jako kus dobytka, a já si tě prohlížím, jako bych kupoval ojeté auto. Tohle je tvoje představa štěstí?“

„Ano,“ vydechla a myslela to smrtelně vážně. „S nikým jiným... to nebylo ono. Všichni mě chtěli milovat. Chtěli mě... hýčkat.“ „A to se ti nelíbilo?“ Jeho ruce sjely z prsou dolů, na její útlý pas. Pevně ji chytil, prsty se jí zabořily do boků. „Bylo to tak únavné,“ přiznala šeptem. „Musela jsem se rozhodovat. Musela jsem být... osoba. S vámi... s vámi nemusím nic. Jen být. Jen sloužit.“

To bylo ono. To byla ta droga. Ta absolutní důvěra. Věděla, že by jí mohl ublížit. Mohl by ji zničit. Ale ona mu věřila, že to neudělá – nebo že pokud to udělá, bude to pro ni mít smysl. Byla to oddanost psa svému pánovi. Oddanost věřícího svému bohu. A její bůh právě teď stál v předsíni panelákového bytu a měl lehké strniště a bříško.

Pán se na ni díval a v očích mu blesklo pochopení. Věděl to. Věděl, že její krása je pro ni břemenem a že on je ten jediný, kdo ji toho břemene umí zbavit tím, že ji degraduje na pouhý objekt. „Jsi krásná, Terezo,“ řekl tiše, skoro věcně. „Máš tělo, pro které by ti idioti venku možná i vraždili. Pevná prsa, úzký pas, mokrou kundu, zadek, co si říká o výprask.“ Sklonil se k jejímu uchu. Cítila jeho teplo. „A víš, proč jsi tady se mnou? S obyčejným chlapem, co přijel autem z Prahy?“ „Proč, Pane?“ „Protože oni vidí jen ten obal. Já ale vidím tu temnou díru uvnitř tebe. Tu potřebu nemít na výběr.“

Narovnal se a pustil ji. Tereza se zakymácela, jak jí náhle chyběla jeho opora. „Vstaň,“ řekl a začal si rozepínat bundu. „Inspekce skončila. Jsi v pořádku. Jsi kvalitní. A teď... teď mi ukážeš, jak moc jsi mi vděčná za to, že jsem si pro tebe přijel.“ Odhodil bundu na věšák. Zůstal jen v tričku. Byl tak úplně obyčejný, žádné přehnané machrování. A přesto, když se na ni podíval a ukázal prstem na podlahu před sebou, Tereza cítila, jak se jí podlamují kolena vděčností. Konečně někomu patřila.