Hra na pravdu

Je tomu už mnoho, mnoho let... Setkal jsem se s ní vůbec poprvé u střešního hotelového bazénu v Hua Hin, když zrovna popíjela svůj drink. Maria. Líbila se mi hned – pohledná tvář, pěkně tvarované tělo, trochu oplácaná. A tak jsem se s ní šel seznámit. Bylo to čistě sexuální, líbila se mi, měl jsem na ni chuť, chtěl jsem ji do postele. Už nevím přesně, co jsme si povídali, je to opravdu dlouho.... ale v každém případě to skončilo pozváním na večeři, které přijala.

Skončili jsme v nějaké docela pěkné venkovní restauraci, na terase pod širým nebem. Chvíli jemně mrholilo, ale ničemu to nevadilo, bylo teplo a za chvíli to stejně přestalo. A povídali si o všem možném. Řekla mi, že je z Polska, ale pracuje v Nizozemí na letišti, kde jim občas dávají k dispozici volné letenky, takže si může rajzovat, kam ji napadne.

Večeře už se chýlila ke konci a já ji do té postele opravdu chtěl. Moc. Jenže tohle je věc, s kterou jsem celé roky velice zápasil: Jak mám překlenout ten okamžik, kdy si tam jen tak sedíme v restauraci, úsměvy, možná lehké doteky... a já se ji snažím dokopat k tomu, abychom už konečně zvedli zadek a přesunuli se ke mně na pokoj do hotelu, kde bych ji mohl slavnostně zdegustovat tu její jeskyňku?

A tak jsem tenkrát zvolit ten nejnaivnější možný způsob... prostě jsem se zeptal: "Tak to, přesuneme se ke mně na pokoj?".

Maria na mě několik sekund zírala... a pak se .... rozbrečela. Koukal jsem na ni a v duchu se ptal: "Dop*dele... co je zase tohle? Proč brečí?".

Se vzlykáním mi vylila srdce: "Když oni všichni chlapi po mně chtějí jen tohle...".

Popravdě jsem z toho byl zmaten a neměl nejmenší tušení, jak na to zareagovat. A tak jsem se prostě omluvil, nechal ji tam na pospas osudu a vrátil se zpátky na hotel.

Ale vrtalo mi to hlavou. Přemýšlel jsem: "To ji jako nenapadlo, proč ji na tu večeři zvu? K čemu to asi bude směřovat?".

Byl jsem z toho dost rozladěný a několik let pak vůbec žádné ženské lovit nezkoušel, přišlo mi to jako zbytečná námaha, neefektivní ztráta času. A hlavně v Thajsku, kde stačí napsat zprávu na Whatsapp a do půl hodiny má člověk pěknou thajskou holku na pokoji se vším všudy, mi to přišlo jako nošení dříví do lesa.

Jenže pak jsem se poněkud změnil. Přestal jsem brát dámy jako potvrzení své vlastní hodnoty. Zjistil jsem, že dřív jsem v podstatě holky chtěl především proto, abych si potvrdil svou hodnotu, že jsem dostatečně přitažlivý, že dokážu sbalit holku, že jsem prostě normální. Myslím, že to byl ten skutečný opravdový motiv... ani ten sex nebyl tak důležitý jako právě tohle.

A právě tohle se teď změnilo.

Zjistil jsem, že odvozovat svoji vlastí hodnotu od názoru a jednání cizích lidí není úplně nejchytřejší strategie. Daleko lepší je tu hodnotu hledat sám v sobě.

A tím se celé tohle paradigma změnilo – dostat holku na rande nebo dokonce do postele už nebyla otázka toho, zda vůbec za něco stojím jako člověk a jako muž.... místo toho se z toho stala zábavná hra, kde vlastně o nic nejde. Zjistil jsem, že thajské holky jsou sice velmi ochotné, ale je to s nimi takové... no prostě až příliš jednoduché, ztrácí se z toho hloubka.

A tak jsem začal přemýšlet, jak překlenout ten okamžik, kdy sedíme v baru...a dostat ji na pokoj.

Nepříjemné je to, že to nelze úplně pojmout jako vědecký experiment. Nelze stejnou holku pozvat 10x na stejné rande na stejné místo a změnit vždycky jen jedinou proměnnou, abych tak přišel na to, který faktor je ten rozhodující pro přesun na pokoj. To prostě není fyzicky možné. Vždycky je to jen 1 rande, s jinou dámou, na jiném místě, za jiných podmínek. Těch proměnných se vždycky změní celá řada a najít tu jednu jedinou, na které to celé závisí, je práce pro kolegu Sysifose.

A tak jsem na to zkusil jít z opačného konce. Uděláme to pěkně ve vší slušnosti, žádný spěch. A tak jsem si od nich bral čísla s tím, že se sejdeme zase o pár dnů později na dalším rande. Bohužel jsem zjistil, že tohle možná může fungovat v rigidních, puritánských západních kulturách, ale v rychlootáčkových zemích jihovýchodní Asie je tohle nejlepší cesta k tomu, jak být úspěšně vyghostován nebo uhodnokamarádován do bezvědomí.

Ku*va.

Nějak to přece jít musí.

Z několika rande s bílýma holkama jsem získal plíživý pocit, že ony ten sex prostě chtějí taky. A chtějí ho na prvním rande. Akorát se to musí udělat správně.

A tak jsem se trochu poptal kolem. Řekli mi tohle:
Hele, v JV Asii k tomu nelze přistupovat tak jako u nás. 3 dny jsou tam jak 3 měsíce tady. Za tu dobu potká milion jiných chlapů, vychladne... a ty skončíš jako hodný kamarád na povídání. S tou Mariou to bylo lepší, ale nelze to říct takhle napřímo. Nemůžeš ji požádat rovnou o sex. To v ní vytvoříš ukrutné morální dilema – ona by třeba chtěla, ale když ji to takhle naservíruješ, tak si pak připadá jako levná holka. Je to pak pro ni takový emoční nával, že se z toho třeba může rozbrečet.

A pak mi to najednou docvaklo. To je ta legendární "sbírka motýlů". Sbírka motýlů je totiž pohodlný zástupný symbol pro sex. A samozřejmě, motýly s sebou asi nikdo tahat nebude, ale místo toho lze třeba použít láhev dobrého bordeax v lednici na pokoji, krásný výhled z terasy nebo fotky v notebooku, na jejichž prohlídku ji můžeme pozvat. "Mám na pokoji láhev dobrého bordeaux, klidně ji spolu můžeme vypít...". Jo, to je přesně ta záminka. Ono jí to určitě velmi dobře dojde, o co tady jde, ale snadno si to před sebou obhájí, že tam přece jde na to bordeaux, nikoliv na sex. A kdyby se jí to náhodou nelíbilo, tak může kdykoliv odejít. No, ale když už tam bude, úplně v soukromí... tak se fantazii meze nekladou.

Zdá se mi to naprosto geniální. Škoda, že mi tenhle koncept někdo nevysvětlil dřív. Ovšem za pár dnů odlétám do Chiang Mai. Jazzové kluby, galerie a knihkupectví plná intelektuálek už na mě čekají. Bude to veliká zábava.