Stopařka - Kapitola 7.

Po příjezdu do Budapešti se jejich cesty ještě nerozešly. Večeře se proměnila v přiznání, které změnilo její pohled na sebe samu.
Zjistila, že pohledy cizích lidí ji vzrušují. A od té chvíle jim občas dovolí vidět víc, než by měly.

Vyrazili jsme od hotelu ke krásně nasvícenému Zelenému mostu a pak podél řeky. Před námi se otevíral výhled na Sochu svobody na Gellértově kopci a dál k hradu v Budě. Došli jsme až k Řetězovému mostu, který jsme přešli na druhý břeh.

Když jsme pak stáli ve frontě na lanovku, všiml jsem si, že se lehce chvěje. Pod tenkou látkou trička se jí rýsovaly bradavky. Tentokrát nebyly naběhlé vzrušením, ale chladem, který se s nastupující nocí začal od řeky rozlévat. Z oblin prsou vystupovaly výrazněji než předtím.
Batoh jsme nechali v autě a ona teď neměla nic, do čeho by se mohla zachumlat.

Kolem nás pobíhalo několik prodavačů suvenýrů. Koupil jsem u jednoho z nich tričko s nápisem I love Budapest a hned jsem jí ho oblékl. Doufal jsem, že ji zahřeje a zůstane jí i jako vzpomínka.

Jsem zvyklý ženy spíš svlékat než oblékat, takže jsem u toho byl nejspíš dost neohrabaný. Rukou jsem se nechtěně dotkl jejího prsa. I přes látku jsem cítil tvrdou bradavku. V hlavě mi probleskla chuť ji začít hladit a líbat, vykašlat se na všechny lidi kolem, povalit ji na zem a vniknout do ní tady a teď.

Jenže ve skutečnosti jsem ruku rychle odtáhl.
Zasmála se, jako by ten dotek čekala.
„Děkuji, trošku jsem ten chlad podcenila. Bez trička bych zmrzla a musel bys mě rozehřívat,“ dodala.
Na okamžik jsem se zarazil a přemýšlel, jestli to lehké oblečení a prochladnutí nebylo z její strany záměrné.
Ta myšlenka ve mně vyvolala okamžitou reakci. Snažil jsem se ji nevnímat a jen doufal, že si ve světle pouličních lamp nikdo ničeho nevšimne.

Za chvíli jsme se dostali do vagonu lanovky. Byli jsme až u zadního skla a i přes pokročilou hodinu byl vagon plný k prasknutí. Postavila se k oknu, aby dobře viděla, a já zůstal s malým odstupem za ní.

Jenže lidé, kteří zaplnili vagon jedné z posledních dnešních jízd, mě postupně natlačili přímo na ni.
Můj úd, který ještě nestihl úplně ochabnout, zaplul přímo do žlábku mezi jejími půlkami. Reagoval okamžitě. Dotek s ní mi rezonoval celým tělem. Toho si musela všimnout…

Čekal jsem, že tohle se jí už líbit nebude. Ale z její strany nepřišla žádná negativní reakce.
Naopak se o mě zadečkem ještě víc opřela. Pomalu jím přejížděla ze strany na stranu, jako by si ten dotek sama vychutnávala a přitom si hlídala, aby mi z prostoru mezi jejími půlkami nevyklouzl.

Byl jsem rudý tak, že jsem musel svítit na celý vagon. Ona se tomu jen nahlas smála.
Měla mě přesně tam, kde chtěla. A bylo zřejmé, že lidi kolem sebe ovládat umí.
Naštěstí je tahle lanovka docela krátká a za chvíli jsme byli nahoře. Kdyby byla jen o trochu delší, nevydržel bych to. Stejně jako ten kluk ve stanu, o kterém mi vyprávěla. Já takhle skončit rozhodně nechtěl.

Nahoře jsme si prohlédli Rybářskou baštu, výhled na parlament, řeku i mosty. Dolů jsme šli po svých, přes řeku, a pak naskočili na tramvaj.
Načerno jsem už dlouho nejel, ale s ní to asi ani jinak nešlo.

Sedl jsem si k oknu s výhledem na celý vůz. Čekal jsem, že si sedne vedle mě. Jenže ona si sedla naproti, zády ke směru jízdy. Bylo jí jedno, jestli někdo přijde.

Jednu nohu si opřela o rantl pod oknem, koleno měla ve výši prsou. Položila si na něj ruce a na ně bradu. Druhou nohu natáhla skoro až do uličky.

Zase si se mnou hrála. V té poloze mi nabízela výhled do klína, který už dávno nebyl chráněný kalhotkami. V té rozevřené poloze už úzký proužek látky jejích kraťasů sotva zvládal zakrýt vše, co měl.

Dívala se na mě a sledovala, jestli budu mít odvahu se tam podívat.

Rozhodl jsem se tomu pokušení vzdorovat. Nehrát její hru. Vzepřít se její nadvládě. A dívat se jí jen do očí.

Ona ale pohledem těkala mezi mnou a chlápkem, který seděl v jinak skoro prázdném vagonu kousek za mnou. Všiml jsem si ho už při nastupování. Tím, že si sedla naproti mně, nabídla výhled do svého klína nejen mně, ale i jemu.

Znovu mě provokovala.

Vydržel jsem se jí dívat do očí až do další zastávky. Pak se můj pohled stočil ke dveřím, spíš instinkt než záměr.

Když se tramvaj znovu rozjela, oči se mi k ní vrátily. Tentokrát už ne do očí, ale níž.

Zbytek cesty jsem se tím pohledem nechal unášet. Podle jejích těkajících očí ze mě na něj bylo jasné, že se nedívám sám.

Revizor se neobjevil. Na další zastávce jsme vystoupili a po chvíli už stáli v hotelové garáži u auta, kde si vyzvedla batoh.

Naše cesta tady měla skončit. Ale mně se s ní nechtělo loučit. Celý den k téhle chvíli směřoval a já věděl, že se jí musím zeptat.

„Nechceš přespat u mě na pokoji? Kam bys teď šla?“

„Nevím… asi někam do parku,“ špitla.

„Jak chceš,“ řekl jsem klidně. „Jen mě napadlo, že po dnešku by se sprcha a postel mohly hodit víc než lavička.“

Usmála se.
„To je pravda. Tak můžu k tobě?“ Podívala se na mě, jako by si chtěla ověřit, jestli to myslím vážně.

Přikývl jsem a vyrazil k výtahu. Vydala se za mnou.

Jakmile jsme vešli do pokoje, všimla si křesla a hned se do něj sesula.

„Takhle mě už dlouho nikdo nezničil,“ ulevila si.

„Tak nevím, jestli je to pochvala,“ pousmál jsem se. „Jdu si dát sprchu.“

Zalezl jsem do koupelny, svlékl se, pustil sprchu a nechal vodu dopadat na tělo. I já byl po celém dni unavený.

Zaslechl jsem, jak vešla. Neklepala, neptala se, jestli může — prostě vešla.

Postavila se před záchod, bokem ke mně. Rozepnula knoflík a zip na kraťasech, lehce se předklonila, vyšpulila zadeček, přetáhla je přes něj a nechala je spadnout na zem. Věděla, že ji sleduji, a bylo zřejmé, že přesně ví, jak to na mě zapůsobí.

Sedla si na záchod. Opřela loket o koleno, rukou si podepřela hlavu a dívala se přímo na mě. Viděl jsem její nahý bok. Nebylo vidět o moc víc než celý den. Jenže teď jsem věděl, že je od pasu dolů nahá, a ta skutečnost na mě působila daleko silněji.

I přes sprchu jsem slyšel, že čůrá. A přitom ze mě nespouštěla oči. Nemohl jsem si pomoct. Vzrušení po celém tom dni bylo nezadržitelné a můj úd se znovu vztyčil.

Pozorovala mě. Já ji. Chvíli mě tak nechala, vědomá si účinku, který to na mě má. Pak vstala. Kraťasy nechala ležet na zemi a vystoupila z nich.

Postavila se před sprchový kout. Teď jsem měl její klín přímo před sebou. Nedokázal jsem se dívat jinam. Poprvé jsem ho viděl celý, bez jakéhokoli krytí.

Rtíky její mušličky byly pevně sevřené. Přesto z nich unikla kapka. Stekla až na jejich okraj, na okamžik se tam zadržela a pak, přemožená gravitací, spadla dolů. Prolétla úzkým prostorem pod jejím klínem a dopadla na stehno. Odtud se pomalu sunula níž, až k místu, kde se její stehna spojovala.

Svlékla si nové tričko i tílko a v tu chvíli stála přede mnou v celé své nahé kráse. Beze slova otevřela skleněné dveře sprchového koutu a vstoupila ke mně.
Udělal jsem jí trochu místa i tak ho bylo málo. Naše těla se musela dotýkat.

Vzala si sprchu z mých rukou a celá se namočila. Pak se ke mně otočila zády.

Až teď, poprvé od chvíle, kdy vstoupila do koupelny, promluvila.
„Umyl bys mi záda?“

Vzal jsem mýdlo, vymáčkl ho do dlaně a začal jí je mydlit. Od ramen jsem rukama bloudil po té ploše, jako by to bylo nepopsané plátno. Mé ruce byly štětce, které na něm kreslily snovou krajinu.

Chytla si vlasy a tím mi odhalila šíji. I ta musela být pokreslena. Na zádech jí nesměl zůstat ani jediný kousek místa, kterého by se mé ruce nedotkly. Po chvíli ale plátno začalo docházet. Když bylo celé zaplněné, pokračoval jsem dál, na dosud nepokreslená místa. Mé dlaně sjely na obliny zadečku.

Byl jsem zvědavý, jestli mě zastaví. Jestli promluví a řekne, že tam už ne, že tam je to pro mě zakázané.

Neřekla nic. Nechala mě bloudit po těch oblinách a pak pokračovat dál, na stehna i lýtka.

Když jsem byl až dole u kotníků, otočila se ke mně obličejem.

Nezaváhal jsem a začal znovu, tentokrát odspodu nahoru. Hladil jsem ji po lýtkách, kolenech a po stehnech pomalu stoupal výš. Lehce se rozkročila, abych ji mohl umýt i na jejich vnitřní straně. Na té pomalé pouti po jejím těle jsem se přiblížil až ke klínu.

Zaváhal jsem až tady. Pokračovat dál a nechat prsty vstoupit na zakázané území? Proniknout do ní a schovat to za důkladné mytí? Nebo se tomu místu vyhnout a pokračovat výš?

Vyhnul jsem se mu. Přes bříško jsem pokračoval dál. Vyhnul jsem se i prsům, těm nevelkým kopečkům na její hrudi. Měl jsem chuť je vzít do úst a umýt ji vlastním jazykem.

Ale nechtěl jsem být ten, kdo udělá první krok. Celý den provokovala a měla situaci pod kontrolou. Teď jsem jí to nehodlal ulehčit. Stejně jsem věděl, že už není cesty zpět. Naše touha byla cítit z každého dotyku i z každé reakce na něj.

Nechala mě být. Nezasahovala do mé práce, ani mi nijak nenaznačovala, čemu se mám věnovat víc nebo míň.
Teprve když jsem se dostal ke krku, převzala iniciativu.

Opláchla se a přitom si sama umyla místa, která jsem vynechal. Rychle, ale důkladně, každodenní rutina. Jako by někam spěchala.

Pak jen pustila sprchu k zemi, chytla mě za ruku a táhla mě ven. Jen tak tak jsem stihl vypnout vodu.
Nahá, mokrá mě vedla pokojem k posteli. Voda z nás stékala, kapala na podlahu a zanechávala za námi stopy. Studený vzduch pokoje mě po horké sprše projel tělem. Ale nestihl jsem se tomu pocitu věnovat. Její ruka v té mojí mě nenechala zpomalit.

Na okamžik se na mě ohlédla. Tím krátkým pohledem se ujistila, že neprotestuji a že nepřekročila nic, co bych sám nechtěl.

Svalila se na postel a strhla mě na sebe.

Začali jsme se vášnivě líbat. Její jazyk pronikl do mých úst s touhou se proplétat s tím mým. Vyšel jsem jí vstříc.

Mezi polibky mi pošeptala:
„Promiň, já už to nemohla vydržet.“

Celou dobu se snažila mít vše pod kontrolou. Určovat směr, držet si převahu, řídit mě.
Aspoň tak jsem ji vnímal. Z toho, co mi o sobě vyprávěla.
Teď byl čas to změnit.

Odtrhl jsem se od jejích rtů. Ona se však hned znovu zvedla, hledala ty moje. Napjala se ke mně, s nadějí, že na ně dosáhne. Nedosáhla. Klesla zpět do peřin, jen aby se vzápětí znovu zvedla. Zkoušela převzít kontrolu, vnutit mi svou vůli, být tou silnou ženou, která si bere, co chce.

Jemně, ale pevně jsem ji přimáčkl, tak aby se ke mně už nedostala. Kroutila se, snažila se vymanit. Nešlo to.

Ještě chvíli vzdorovala… a pak to přišlo. Přestala. Lehla si a zklidnila se.

Podívala se na mě. V jejím pohledu bylo tolik otázek.
Co se děje?
Proč mě zastavuješ?
Co teď bude?

Poprvé za celou dobu, co jsme byli spolu, neměla situaci pod kontrolou. Znervózňovalo ji to. Ale v očích měla něco jiného. Touhu. Možná i vzrušení z očekávání.

Sklonil jsem se k ní a lehce ji políbil. Okamžitě se ke mně znovu vrhla. Odtáhl jsem se.
Snažila se mi vymanit, tentokrát snad ještě urputněji než předtím. Neustoupil jsem.

Po chvíli to vzdala. Otevřela ústa, jako by chtěla něco říct. Přiložil jsem jí prst na rty a tiše zašeptal: „Pššš.“

Zůstala ležet. Nepohnula se ani tehdy, když jsem ji znovu políbil. Její vzdor tam pořád byl. Cítil jsem ho.
Ale už se nesnažila utéct.

A to stačilo.

Začal jsem ji líbat. Na ústa, tváře, čelo. Jemně jsem si pohrával s lalůčky jejích uší.

Stále ještě odolávala. Ve svém dotčeném, zraněném já. Nechtěla se mi vydat jen tak.
Z jejího chování byl pořád cítit vzdor.
Nechceš, abych byla aktivní? Tak teď ukaž, co dokážeš.

Pokračoval jsem v jejím ochutnávání. Přes krk jsem se dostal k jejím prsům. Bradavky už měla ztuhlé, citlivé. Vzal jsem je do úst a hrál si s nimi jazykem i rty, dokud se její dech nezměnil.

Pak jsem pokračoval dál. Přes bříško, přes pupík.
Až ke klínu.
Poslední kapitola vyjde 14.4.