Dollification II

Tak pojď blíž! Ne proto, že bys musel. Ale protože oba víme, že chceš. Usměju se a poklepu prsty na opěrku křesla vedle sebe. Jeden jednoduchý pokyn. Nic složitého. Nic náročného. A přesto se na okamžik zarazíš, jako bys ještě zvažoval, jestli si všechno necháš vysvětlit... nebo jestli se prostě posadíš. Hodná panenka nepřemýšlí tak moc. Můj hlas je klidný. Téměř pobavený. A tak si sedneš. Vidíš? To nebylo těžké! Chvíli mezi námi panuje ticho. To příjemné ticho, které nemusí nikdo vyplňovat. Jen tě pozoruju. Způsob, jak držíš ruce. Jak se snažíš působit klidně. Jak čekáš na další slovo. Mám ráda ten okamžik. Ten moment, kdy si někdo uvědomí, že nemusí nic dokazovat. Nemusí být zajímavý. Nemusí být vtipný. Nemusí mít odpověď na všechno. Stačí být. Podívej se na mě. Poslechneš okamžitě. To mě rozesměje. Tak šikovný. Nakloním hlavu lehce na stranu, jako bych si prohlížela něco vzácného. Víš, co je na panenkách nejhezčí? Nečekám na odpověď. Nikdy nikam nespěchají. Prsty uhladím neviditelný záhyb na tvém rameni. Svět kolem nich může být chaotický. Druhý pohyb. Lidé mohou být hluční. Další. Ale panenka zůstává krásně v klidu. Na pár vteřin se odmlčím. A ty jen sedíš. Přesně tak, jak chci.

Mnohem lepší. Usadím se pohodlněji a založím nohy přes sebe. Teď už vypadáš skoro dokonale. To slovo ve vzduchu chvíli zůstane. Dokonale. Ne protože bys něco udělal. Právě naopak. Protože jsi přestal dělat všechno ostatní. Přestal ses snažit. Přestal ses kontrolovat. Přestal ses zabývat tím, co bude za hodinu nebo zítra. Existuje jen tento okamžik. Můj hlas. A ten zvláštní klid, který se pomalu rozlévá místností. Usměju se spokojeně. Myslím, že se učíš rychle.

Nakloním se o něco blíž. A čím déle tady budeš sedět, tím víc budeš chápat, proč mám své panenky tak ráda. Chvíli se na tebe jen dívám. Pak se opřu zpátky. Tak zůstaň přesně takhle. Měkký úsměv. Klidný pohled. A pocit, že není kam spěchat. Protože právě teď jsi přesně tam, kde máš být.