Pan dokonalý poslední část

Tahle část nebude nijak zvlášť vzrušující... Po čase jsme už ani nepotřebovali tequilu, aby mezi námi zmizely rozpaky. Přesto nás s ní spojovalo něco zvláštního. Stala se symbolem našich setkání. Skořice, citron, pomeranč a dlouhé večery, na které nejde zapomenout. Už jsem se nebála mluvit s ním otevřeně. Nemusela jsem mít v sobě ani kapku alkoholu, abych mu řekla, co si myslím, čeho se bojím nebo co mě trápí. Věděl o mně skoro všechno. Znal moje radosti i bolesti. Věděl o věcech, které jsem neříkala skoro nikomu. A nebylo to jen o přitažlivosti. Dokázali jsme si celé hodiny psát o úplně obyčejných věcech. O práci. O dětech. O plánech. O tom, co nás během dne naštvalo nebo rozesmálo. Často jsem měla pocit, že si nepíšu jen s mužem, do kterého jsem se zamilovala, ale i s nejlepším kamarádem. Důvěřovala jsem mu tak, jako už dlouho nikomu. Pak na měsíc a půl odjel do Norska. Řekl, že nemá čas. Nepsali jsme si. Každý si o tom může myslet svoje a já si svůj názor vytvořila také. Přesto když se po té době znovu ozval, stačilo pár zpráv a všechno se zdálo být zase jako dřív. Možná ještě lepší. Více jsme si psali. Více jsme se vídali. Více jsme si rozuměli. Jenže časem jsem začala mít pocit, že něco nesedí. A tak jsem se jednoho dne zeptala. „Není něco, co bych měla vědět jako žena, se kterou spíš?“ Nejdřív si myslel, že narážím na jiné ženy. Jenže to nebylo to, na co jsem se ptala. Řekla jsem mu, že mě nezajímá, s kým spí, když spolu nejsme. Zajímalo mě, jestli nemá nějaké závazky. A tehdy pochopil. A tehdy mi to řekl. Byl ženatý. Už několik let. Nevím, nakolik byla pravda všechno, co následovalo. Nevím, jak přesně jejich vztah fungoval nebo nefungoval. To už dnes stejně nezjistím. Ale jednu věc mu musím přiznat. Přiznal to. Pozdě. Ale přiznal. Seděla jsem nad telefonem a přemýšlela, co dál. Protože jsem byla zamilovaná. Protože jsem v něm měla oporu. Protože jsem mu mohla říct úplně všechno. Protože ve všech ostatních směrech byl přesně tím, co jsem si vždycky přála najít. Mým panem dokonalým. Jenže právě v té nejdůležitější věci dokonalý nebyl. Zatajil manželství. A pro mě to byla věc, přes kterou jsem se nedokázala přenést. Přesto jsme se ještě jednou sešli. Bylo to naše poslední setkání. Přijel jako vždy odpoledne. Strávili jsme spolu čas, povídali si, smáli se a snažili se nemyslet na to, že se něco blíží ke konci. Z té noci vznikla moje profilová fotka. Fotka, kterou dodnes miluji. Když se mě někdo ze srandy ptá, jestli jsem dostala na Velikonoční pondělí, usměju se a ukážu právě tu fotku. Není na ní jen obrázek. Je na ní vzpomínka. Vzpomínka na člověka, který ve mně probudil něco, o čem jsem si myslela, že už nikdy nezažiju. A právě proto je to celé tak těžké. Protože když na něj vzpomínám, vybavím si smích. Dlouhé rozhovory. Pocit bezpečí. Blízkost. Důvěru. Všechny ty krásné chvíle. Jenže pak přijde ta jediná myšlenka. Zatajil manželství. A ta jedna jediná věc dokázala přebít všechno ostatní. Chybí mi. Možná mi ještě dlouho bude chybět. Ale někdy nestačí, že je člověk téměř dokonalý. Někdy stačí jedna zásadní lež, aby z příběhu, který mohl mít pokračování, zůstala jen krásná vzpomínka. A tak příběh pana dokonalého skončil. Ne proto, že bych ho přestala mít ráda. Ale proto, že jsem měla ráda sama sebe natolik, abych odešla. Děkuji za pozornost a všem přeji krásné dny