Lucifer Match 5 / Riven Vale

Kapitola 5: První lekce

Vivienne mě vedla nekonečnými chodbami se stěnami obloženými tmavým dřevem a vysokými stropy, kde se každý krok mých rozpadajících se bot rozléhal jako obžaloba mé chudoby. Její drahá sukně vedle mě tiše, ale neúprosně šustila a udávala tempo, kterému jsem sotva stačila. Nakonec mě zavedla do rozlehlé místnosti, ze které stoupala hustá, horká a voňavá pára.

Byla to koupelna, jakou jsem v životě neviděla. Uprostřed, na masivních bronzových lvíčích tlapách, stála vana z čistého bílého mramoru naplněná horkou vodou, na jejíhož hladině líně splývaly okvětní lístky rudých růží a olejové kapky drahých esencí. Vzduch voněl tak sladce a intenzivně, až se mi z toho točila hlava. U vany už tiše a nehybně jako stíny čekaly dvě starší služebné v dokonale nažehlených, čistých uniformách s hlavami uctivě sklopenými.

„Svlékni se a smyj ze sebe ten klášterní pach,“ ozval se za mnou chladný, autoritativní hlas Vivienne.

Propustila služebné jedním neznatelným pohybem prstů a zůstala v místnosti se mnou úplně sama. Opřela se o rám dveří a její chladné oči mě sledovaly s neochvějnou, spalující pozorností.

Moje prsty se chvěly, když jsem začala rozvazovat hrubé, blátem ztuhlé tkaničky sirotčinských šatů. Vnímala jsem, že Vivienne neodvrátila zrak. Naopak. S naprostým, mrazivým klidem se mi dívala přímo do očí, zatímco si začala pomalu, prst po prstu, stahovat své drahé krajkové rukavice. Ten pohyb byl rituální, záměrně zdlouhavý a plný absolutní nadvlády. Jako by se aristokratka připravovala k práci se surovou hlínou.

Hrubá látka ze mě pod tíhou jejího pohledu pomalu sklouzávala dolů. Nejprve odhalila má ramena, poznamenaná chladem, a pak se svezla níž. Moje srdce divoce bušilo, když šaty s těžkým povzdechem dopadly k mým nohám. Ve stejný moment Vivienne stáhla druhou rukavici a ledabyle je obě odhodila na mramorový stolek. Její obnažené, bílé ruce s pěstěnými nehty teď patřily jen mně.

Zůstala jsem stát úplně nahá, vystavená jejímu zkoumavému pohledu v závoji horké páry. Vivienne pomalu přešla blíž, její pohled byl jako fyzický dotek. Sjel mi po krku, dlouze se zastavil na mé odhalené hrudi, kde se pod náporem nervozity ostře rýsovala má pevná, chladem a vzrušením ztuhlá poupata ňader. Sledovala nepatrný třas mého břicha i linie mých boků až k jemnému blond chmýří na mém klíně.

Nebylo v tom spěchu, nýbrž čistého, estetického a dravého potěšení z mé nechráněné ženskosti. Moje tělo pod tím pohledem nezvykle horklo a poprvé v životě jsem ucítila, jak mocná dokáže nahota být.

Vkročila jsem do vany, abych unikla tomu spalujícímu rentgenu jejích očí. Horká voda mě okamžitě obklopila, zpočátku mě pálila na prochlazené kůži a pomalu ze mě odplavovala poslední fyzické zbytky sirotčince svaté Jude. Zavřela jsem oči a poprvé v životě ucítila, jaké to je, když o mé tělo pečuje čistý luxus.

Když jsem po dlouhé chvíli otevřela oči, Vivienne stála těsně u vany a gestem ruky instruovala svou osobní komornou, která mezitím tiše vklouzla zpět. „Dolej trochu víc teplé vody,“ poručila chladným, melodickým hlasem. „A přidej víc jasmínové esence. Potřebujeme z její kůže smýt ten odporný zápach levného klášterního mýdla a zatuchliny.“

Oddaná služebná bez jediného slova, jen s hlubokou úklonou, okamžitě splnila rozkaz. Z těžké měděné konvice přilila do vany vroucí vodu a vůně jasmínu zesílila tak, že téměř přehlušila realitu myšlenek na minulost. Pak se Vivienne otočila zpět ke mně. Její pohled se opět zanořil pod průzračnou hladinu, kde si voda pohrávala s mými křivkami.

Vyhrnula si drahý krajkový rukáv, ponořila svou bílou paži do horké vody a bez varování mi položila dlaň na bok. Její kůže byla horká, ale dotek pevný a neúprosný. Pomalu, s chladnou, až dráždivou precizností přejela prsty nahoru po mé mokré pokožce, přes křivku pasu až k hrudnímu koši. Její dlouhý, pěstěný prst se zastavil na mých obnažených žebrech a pevně po nich přejel, až mi z prsou uniklo tiché, trhavé nadechnutí.

„Vážně jako sirka,“ pronesla tiše. V jejím hlase však nebyla ani stopa po urážce nebo opovržení. Naopak, byl v něm hluboký, uznale dravý tón sochaře, který právě našel dokonalý kus surového mramoru. „Štíhlá, křehká na pohled, ale pod tou kůží jsou pevné svaly z té těžké práce. Agáta věděla, co dělá. Tvá postava má v sobě osobitou, aristokratickou eleganci, Viktorie. Tvoje tělo je dokonalá zbraň. A já tě naučím, jak ji nabít.“

Stáhla ruku zpět a druhá služebná jí okamžitě nabídla měkkou osušku, do které si Vivienne ledabyle otřela mokré prsty. Já jsem tam seděla, horká voda mi olizovala prsa a v podbřišku mi pulzoval zvláštní, neznámý a hluboký žár. Poprvé jsem si uvědomila, že moje nahota už pro mě není trestem ani zdrojem studu, ale mým největším, nejnebezpečnějším kapitálem.

„Vystup, Viktorie,“ poručila tiše Vivienne a znovu luskla prsty směrem k oddané komorné. „Dones oblečení, které jsem připravila. Punčochy, korzet z pařížského saténu a spodní prádlo.“

Při těchto slovech jsem v duchu pocítila mírnou úlevu. Očekávala jsem, že mi služebná přinese to, co mi náleží – škrobenou, těžkou černou uniformu s bible zástěrou a pevné, nepohodlné boty služky. Byla jsem smířená s tím, že mým novým světem bude drhnutí mramorových podlah a posluhování.

Jenže když se komorná s naprostou poslušností a tichým krokem vrátila, na stříbrném podnose nenesla žádnou uniformu.

Pohlédla jsem na věci, které přede mnou rozprostřela, a s absolutním šokem se mi zatajil dech. Nebyly to šaty pro služebnou. Byly to kousky oblečení tak hříšně jemné, rafinované a provokativní, že by za jejich pouhé vlastnictví matka představená v sirotčinci nechala dívku ukřižovat.

S bušícím srdcem jsem vystoupila z vany. Horká voda ze mě stékala v těžkých kapkách, zvýrazňovala lesk mé kůže a tvořila na mramoru malé kaluže. Stála jsem před Vivienne úplně nahá, zranitelná a zmatená. Vivienne mě však nenechala obléknout samotnou. Sledovala každý detail mého vztyčeného těla, zatímco její oddaná komorná jí s mechanickou přesností asistovala, přidržovala látky a podávala stuhy.

Nejprve mi na boky natáhly hedvábné punčochy, jejichž podvazky se mi s jemným, smyslným tlakem zařízly do stehen, a pak přišlo na řadu spodní prádlo. Dotek jemných kalhotek s odvážným, rafinovaným průstřihem na mé intimní zóně mě přinutil k prudkému, hlasitému nadechnutí. Látka tam chyběla. Nechávala mé ženské centrum zcela odhalené, vlhké po koupeli a zranitelné vůči chladnému vzduchu i neúprosnému, nenasytnému pohledu mé majitelky.

Následoval saténový korzet. Vivienne sama popadla šňůry a s nečekanou silou je utáhla, zatímco komorná jí pomáhala držet přední zapínání. Kostice mi drsně sevřely hrudní koš, drasticky mi zúžily pas a vytlačily má pevná ňadra vysoko nahoru, až se z korzetu téměř vylévala a odhalovala tmavší dvorce. Sotva jsem mohla dýchat; každý můj nádech byl teď mělký, rychlý a spalující.

„Tvá služba v tomto domě bude jiná, Viktorie,“ zašeptala mi Vivienne těsně u ucha, její teplý dech mě poškrábal na krku. Přes to všechno mi přehodila jen lehký, splývavý hedvábný plášť, který se při každém pohybu rozevíral a sotva halil mé nové, ostře vytvarované křivky.

Chytila mě pevně za zápěstí a vedla mě chodbami sídla. Nezamířily jsme do křídla pro personál, ale do obrovské, dřevem obložené knihovny. Stěny byly od podlahy až ke stropu lemovány tisíci koženými hřbety knih. Vzduch tu voněl starým papírem, včelím voskem a těžkou, opojnou vůní damascénských růží, která se držela Vivienniných šatů jako stín.

Vivienne mě dotlačila k masivnímu mahagonovému psacímu stolu, na kterém ležela hromada těžkých svazků.

„Myslela sis, že budeš drhnout schody?“ prohodila s jízlivým, ale uznale dravým úsměvem, zatímco její pohled stále sjížděl k mému hlubokému výstřihu. „Na to by tě byla škoda. Krásných, hloupých těl jsou v Londýně tisíce. Ale já z tebe udělám zbraň, která muže zničí dřív, než se jí vůbec dotknou. Abych v tomto městě měla moc, musím mít ty nejsilnější spojence. Já nejsem jen bohatá vdova, Viktorie. Já jsem milenka toho nejvyššího muže v této zemi. Toho, jehož slovo je zákonem pro celé impérium. A ty mi pomůžeš naši pozici udržet.“

Položila ruku na nejbližší otevřenou knihu – byla to klasická antická díla, filozofie a poezie. Ukázala na husté řádky textu.

„Chci, abys četla, Viktorie. Tvůj intelekt musí být stejně ostrý jako linie tvých žeber pod tím korzetem. Čti! A pamatuj si každé slovo.“ Stála jsem tam, s korzetem zaříznutým do masa, s hříšným, otevřeným prádlem na těle, které mě pod lehkým pláštěm při každém závanu vzduchu chladilo, ale s těžkou knihou v rukou.

Přejela jsem prsty po hrubé kůži vazby a podívala se Vivienne do jejích nečitelných očí. V tu chvíli mi to blesklo hlavou. Ta zvrhlá kombinace znehybňujícího korzetu, nahoty pod pláštěm a antické filozofie nedávala na první pohled smysl, ale já jsem v ní začala vidět víc. Zahlédla jsem první obrysy jejího skutečného plánu. Byl mnohem temnější, rafinovanější a nebezpečnější, než by kohokoliv v tomhle městě vůbec napadlo.

Zatím jsem si to ale nechala pro sebe. Pevněji jsem sevřela těžký svazek a sklopila k němu zrak.

Konec 5. kapitoly