Lucifer Match 6 / Riven Vale

Kapitola 6: Zakázaný inkoust

Byl pozdní večer. Seděla jsem na kraji své luxusní postele s nebesy, schovaná pod těžkou peřinou z prachového peří, oblečená jen do tenké, bílé batistové noční košile, která mi při každém sebemenším pohybu chladivě klouzala po kůži. Právě jsem natahovala ruku, abych zhasla mosazný svícen a uložila se ke spánku, když vtom se tichým, kovovým cvaknutím otevřely dveře.

Do pokoje vstoupila Vivienne. Měla na sobě úchvatné, těžké večerní šaty z černého hedvábí a brokátu s hlubokým výstřihem, který lemovaly diamanty. Ty drahokameny ve světle jediné svíčky házely po stěnách ložnice ostré, tančící odlesky. Kolem ramen měla nedbale, ale neuvěřitelně elegantně přehozené drahé kožešinové stolo, ze kterého sálal chlad londýnské noci, a na rukou měla natažené dlouhé večerní rukavičky z té nejjemnější černé kůže, sahající až nad lokty. Vypadala jako temná královna celého Londýna, jako nekorunovaná panovnice, která se právě chystá na nějaký prestižní bál nejvyšší smetánky. V pravé ruce držela malou, štíhlou knihu vázanou v jemné, rudé kůži. Na jejím hřbetu nebyl žádný nápis, žádné jméno autora, nic, co by prozrazovalo její obsah.

Ještě nespíš, Viktorie? To je dobře,“ promluvila nízkým, podmanivým hlasem, ze kterého vzdáleně voněl drahý tabák a těžký, omamný opar.

Došla až k mé posteli. Každý její krok doprovázelo těžké, luxusní šustění brokátových sukní. Ladným pohybem si sedla na matraci těsně vedle mě, až se pode mnou postel mírně prohnula. Položila mi tu rudou knížku na peřinu, přímo na má stehna, kde látka noční košile těsně přiléhala k mé kůži. Cítila jsem skrze ni váhu toho svazku.

„Klasická literatura, kterou čteš přes den, ti dala slovní zásobu. Historie ti dala přehled,“ zašeptala Vivienne. S tichým zaskřípěním kůže natáhla ruku a prstem v černé rukavičce mi jemně, ale pevně nadzvedla bradu, abych jí musela pohlédnout přímo do jejích chladných, nečitelných očí. „Jenže tohle... tohle v běžných knihovnách nehledej, Viktorie. Je to přísně zakázané dílo, které koluje jen v ložnicích té nejvyšší smetánky a v tajných salonech v Paříži. Je to tajný deník s názvem Moje francouzské hříchy od Riven Vale, o dívce jménem Lady Evelyn Harrington. Ukaž mi tu svou jemnou grácii, kterou do teby vtloukám. Otevři ho. A čti nahlas. Francouzsky. Od první strany.“ S tlukoucím srdcem a chvějícími se prsty jsem knihu otevřela. Stránky byly lehce zažloutlé, na okrajích ošoupané od prstů mnoha lidí, kteří je drželi přede mnou. Hned první francouzské věty mi doslova vyrazily dech. Nebyla to žádná vznešená poezie, žádný román o neopětované lásce. Bylo to neuvěřitelně explicitní, syrové a intimní svědectví Lady Evelyn, napsané s takovou smyslností, až se mi z toho okamžitě začala točit hlava. Ty řádky popisovaly pocity urozené ženy, do které poprvé vniká muž. Popisovaly tvrdost jeho údu a tisíce doteků na místech, o kterých se v sirotčinci mluvilo jen jako o smrtelném hříchu, za který hrozí věčné zatracení v pekle.

Nadechla jsem se, můj hlas se chvěl a tou nejčistší, dokonale plynulou francouzštinou jsem začala číst pasáž, kde Evelyn popisuje své první zasvěcení:

„...ses doigts, rugueux et avides, ont trouvé leur chemin entre mes cuisses. J'ai senti ma propre humidité coller à sa peau...“

Můj vlastní překlad mi zněl v hlavě jako ozvěna: ...jeho prsty, hrubé a dravé, si našly cestu mezi má stehna. Cítila jsem, jak se má vlastní vlhkost lepí na jeho kůži...

Cítila jsem, jak mi krev prudce stoupá do tváří a uši mi hoří čistým studem i zvláštním, dosud nepoznaným vzrušením. Pokračovala jsem dál, polykajíc sliny, zatímco Vivienne mě s naprostým, aristokratickým klidem pozorovala. Pak jsem ale narazila na odstavec, kde se elegantní vyprávění Lady Evelyn náhle zlomilo. Vznešená slova zmizela a nahradily je hrubé, špinavé výrazy, které se používaly v pařížských nevěstincích nejnižší kategorie. Zasekla jsem se. Srdce mi divoce bušilo do žeber a prst mi strnul na zažloutlém papíře. Zvedla jsem k Vivienne zmatené, vystrašené a prosebné oči.

„Vivienne...“ špitla jsem, hlas sotva slyšitelný. „Tato slova... Le vit. A to další... Le foutre. Tomu nerozumím. Sestra Agáta nás takové výrazy v klášteře neučila. Jsou tak... sprostá. Nedokážu je vyslovit.“

Vivienne se tiše, hrdelně zasmála. Ten zvuk byl temný a neuvěřitelně vzrušující. Podívala se na mě s absolutním chladem, bez špetky studu, přestože seděla v mé posteli v plné, luxusní večerní toaletě.

„Jeptišky tě naučily jazyk salónů, Viktorie. Tento svět ti ale salónní mluvu neuvěří, pokud nebudeš znát jazyk postelí,“ promluvila ledově klidným, poučným hlasem, jako by mi vysvětlovala lekci z etikety. „Le vit je tvrdý, ztopořený mužský úd. Masivní nástroj, kterým tě muž v posteli rozrazí, podmaní si tě a zlomí tvůj odpor. A le foutre... to je jeho horké, husté, bílé semeno. Tekutina, kterou do tebe na samotném vrcholu své animální rozkoše vystříkne a ty ji ucítíš stékat hluboko ve svém nitru. Čti dál, Viktorie. Chci slyšet, jak ta špinavá slova znějí z tvých nevinných, čistých úst. A hned teď mi ukaž, že jim dokonale rozumíš.“

Sledovala jsem ji s rozšířenýma zorničkami. Vivienne s naprostou, chladnou grácií chytila těžké brokátové sukně svých večerních šatů a vyhrnula je vysoko nad kolena, až odhalila svá stehna. Široce roztáhla nohy, opřená zády o sloupek mé postele. Nestyděla se ani v nejmenším; tímto činem popřela veškerou upjatost a morálku své společenské třídy.

Pohled na ni byl paralyzující. Pod luxusní látkou černých šatů měla na ooně přesně ty samé hedvábné kalhotky s otevřeným, prázdným průstřihem v rozkroku, jaké před několika dny donutila nosit mě. Skrze ten odhalený otvor jsem viděla její tmavé, pěstěné lůno.

Vivienne se mi dál dívala přímo do očí. Pomalu, zuby, si začala stahovat levou koženou rukavičku. Prst po prstu. Když kůži svlékla, odhalila svou bledou, nahou ruku. Pak tu čerstvě staženou rukavičku, stále ještě teplou od její kůže a silně vonící jejím opiovým parfémem, s dravým úsměvem pohodila přímo mně na obličej. Látka mi zakryla oči a nos. Musela jsem dýchat její horkou, intimní vůni, zatímco jsem přes jemnou kůži rukavičky viděla jen rozmazané obrysy pokoje.

„Vsuň ruku pod deku, Viktorie,“ vydechla Vivienne a bez váhání vnořila své dlouhé, nahé prsty hluboko do svého vlastního klína, až to v tichu ložnice mokře, táhle mlasklo. „Vyhrň si košili, roztáhni nohy a dělej si to taky. Hlaď se přesně tak, jak to čteš. Chci to slyšet ve tvém hlase. Ale pamatuj na jedno základní, nekompromisní pravidlo téhle hry. Sleduj moji ruku.“

Srdce mi divoce tlouklo, dech se mi zrychlil. Vůně z její rukavičky, kterou jsem měla na tváři, mě omamovala. Slepě, pod ochranou těžké peřiny, jsem poslechla. Vyhrnula jsem si batistovou košili až k pasu, roztáhla stehna tak široce, jak mi to matrace dovolila, a položila dlaň na svůj vlastní, horký klín. Prsty mi okamžitě sklouzly po kůži. Zjistila jsem, že jsem už teď úplně mokrá, lepkavá a touhou rozpálená.

„Moje ruka vjíždí hluboko, protože já už mužům nic nedlužím. Moje blána je dávno pryč,“ zašeptala Vivienne, zatímco se její boky na matraci začaly rytmicky, divoce pohybovat nahoru a dolů. Zvuk jejího prstění se zrychloval. „Jenže ty jsi klenot, Viktorie.

Tvoje panenství je tvá koruna a tvoje největší politická zbraň v tomto městě. Proto mě teď poslouchej a nadosmrti si to zapamatuj: tvoje prsty se nesmí dotknout vnitřku. Nesmíš proniknout hluboko. Jeden jediný neopatrný pohyb, jeden divoký, nezkrocený prst, a protrhneš si panenskou blánu. A v tu vteřinu ztratíš veškerou hodnotu, kterou pro mě i pro Londýn máš. Naučím tě onanovat tak, abys poznala absolutní extázi, ale tvá čistota přitom zůstala pro muže nedotčená na sto západů.“

Sklonila se blíž ke mně, až jsem přes kůži rukavičky cítila sálavé teplo jejího těla. „Tvoje rozkoš leží venku, Viktorie. Na povrchu. Najdi ten malý, tvrdý korálek pod stříškou svého lůna. Tvůj klitoris. Jen ten budeš laskat. Kroužit kolem něj, třít ho bříšky prstů, dravě a rychle, ale tvůj vchod musí zůstat zamčený. Rozumíš mi?“

„Ano... ano, Vivienne,“ vydechla jsem, neschopná souvislého slova, jak se moje vlastní prsty dotkly onoho zduřelého, neuvěřitelně citlivého bodu.

„Tak čti. A hlaď se. Chci vidět ten oheň.“ Svlékla jsem si rukavičku z tváře, abych viděla na stránky, ale tiskla jsem ji v levé ruce jako relikvii. Sklonila jsem hlavu zpět k textu a můj chvějivý hlas znovu prořízl ticho pokoje. Moje andělská francouzština se začala lámat pod náporem stoupajícího horka a rozkoše:

„...chaque mouvement me poussait plus près du gouffre. Je sentais mon petit bouton de rose s'enflammer sous mes propres doigts, provoquant des vagues de chaleur pure...“

Moje prsty poslechly příkaz textu i Vivienino přísné, anatomické varování. Zůstala jsem striktně na povrchu. Moje vlastní horká vlhkost mi obalila bříška prstů, jak jsem pod peřinou začala v rychlém rytmu přejíždět přes svůj nabobtnalý klitoris. Sledovala jsem ten spalující výjev, který se odehrával přímo přede mnou.

Vivienne seděla v té luxusní černé róbě, její diamantový náhrdelník se divoce třpytil a házel odlesky na její napjatou, bledou šíji. Pod těžkým brokátem šatů se rýsovala její pevná, zatnutá stehna. Pohybovala rukou ve svém klíně stále divočejším tempem. Její obličej byl maskou soustředěné rozkoše.

Drsně, neuvěřitelně smyslně si skousla svůj vlastní spodní ret, až jí na něm pod nánosem rudé rtěnky vyvstala tmavá kapka krve, ale nevydala ani hlásku. Své vyvrcholení držela uvnitř, kontrolovala ho, jako by byla ze železa.

To já jsem se ovládat nedokázala. Můj hlas už nebyl klidný. Byl hluboký, zastřený, přerušovaný těžkým, křečovitým dechem. Z hrdla se mi dralo hlasité, nezkrotné vzdychání, jak mě ta nová, dráždivá rozkoš pohlcovala. Třela jsem se čím dál rychleji, tiskla jsem své tělo proti vlastní dlani.

„Opakuj ta slova, Viktorie,“ poručila mi náhle Vivienne s dravým, panovačným zábleskem v očích, aniž by zpomalila pohyb své ruky. „Říkej je nahlas. Znovu a znovu. Chci slyšet, jak ta špína vychází z tvého klína.“ „Le vit...“ vydechla jsem a prohnula se v bocích, jak můj prst narazil na vlnu čisté elektriky. „Le vit... le foutre... oh bože... le foutre...“

„Hlasitěji!“ křikla potichu Vivienne a její vlastní tělo v korzetu večerních šatů náhle prudce, křečovitě strnulo. Její diamanty na hrudi se divoce zvedly, prsty v jejím lůně naposledy divoce, mokře zajely hluboko a ona s tichým, dravým zasyčením dosáhla svého vrcholu. Její ruka se zastavila, ale zůstala zabořená v jejím klíně.

Čekala jsem, že mě teď drsně zastaví, jako to dělala vždycky. Místo toho mě ale nechala jít dál. Jen tam seděla v té luxusní róbě s roztaženýma nohama, ruku stále schovanou pod sukněmi, rty zbarvené vlastní krví a rtěnkou, a s fascinovaným, triumfálním úsměvem sledovala moje hroutící se zábrany.

A pak přišla ta nejintenzivnější vteřina. Vivienne vytáhla svou mokrou, lesknoucí se ruku ze svých sukní. Pomalu ji natáhla pod moji peřinu. Její chladné, kluzké prsty mi sjely po stehně. Zatajila jsem dech, hrůzou i vzrušením jsem úplně zkameněla. Její ukazováček se zastavil těsně u mého vchodu. Přejela mi po něm, zkontrolovala, zda je suchý a uzavřený, zda jsem neporušila její příkaz. Ten chladný, autoritativní dotek, který hlídal moji čistotu, mě v tu vteřinu naprosto paralyzoval.

„Hodná dívka. Vchod je zamčený,“ zašeptala temně. „A teď se ukaž.“

Tento finální moment absolutní dominance mě definitivně zlomil. Moje prsty pod dekou se na mém rozžhaveném korálku začaly pohybovat v šíleném, křečovitém, oslepujícím rytmu, důsledně se vyhýbajíce hloubce mého nitra. Moje boky se divoce prohnuly nahoru proti mé vlastní dlani, kniha mi vyklouzla z rukou a z hrdla se mi vydralo hlasité, protáhlé, naprosto nezkrotné zasténání, když mě ta obří vlna konečně spláchla.

Oslepla jsem. Můj vnitřek se vnějškově sevřel v sérii neuvěřitelně silných, pulzujících záškubů, které mnou otřásaly celou nekonečnou minutu. Čistý, spalující žár ze mě vyplavil všechen strach, zábrany i chladnou upjatost sirotčince. Zústala jsem naprosto anatomicky neporušená, panenská blána byla netknutá, ale mentálně a sexuálně jsem byla probuzená do morku kostí.

Když ty nejhorší záškuby pominuly, zůstala jsem bezvládně ležet na polštářích, z těžkého dechu se mi divoce zvedala hruď a ruku jsem měla stále schovanou pod peřinou, neschopná sebemenšího pohybu. Moje tělo bylo pokryté jemným filmem potu.

Vivienne se tiše, naprosto spokojeně zasmála. S neuvěřitelným klidem si narovnala těžké sukně svých drahých večerních šatů, skryla své kalhotky s průstřihem zpět pod černý brokát a plynule vstala z postele. Upravila si kožešinové stolo kolem ramen a s tichým zašustěním si začala znovu natahovat levou koženou rukavičku, jako by se před vteřinou v této posteli nic nestalo. Byla opět tou dokonalou, nedobytnou a chladnou dámou z nejvyšší londýnské společnosti. Jen v jejích očích stále plál ten dravý, uspokojený záblesk úspěšného chovatele.

„Výborně, Viktorie Match. Tvoje tělo se učí neuvěřitelně rychle,“ zašeptala Vivienne a chladným pohledem zkontrolovala malé, diamantem vykládané hodinky, které jí visely na zlatém řetízku u pasu. „Teď odlož knihu, zapracujeme na tom zítra. Už musím jet, abych nezmeškala tanec s vévodou. Kočár dole na ulici už čeká.“

Otočila se na podpatku a její těžké šaty zašustily nočním tichem, když opouštěla pokoj a zavírala za sebou dveře. Nechala mě tam úplně samotnou v polotmě. Seděla jsem pod dekou s vyčerpaným, spokojeným, ale stále ještě divoce pulzujícím tělem. Moje představivost i dětská nevinnost byly tuto noc nenávratně pryč. Teď ve mně hořel zkrocený, ale neskutečně nebezpečný oheň, se kterým jsem měla hned příštího rána nastoupit do stájí k Balthazarovi.

Konec 6. kapitoly