Kanady a submisivní coming out

Blížil se víkend a Marián s Lenkou obvykle v pátek po práci odjížděli na chatu. Tentokrát se však Lenka chystala na víkendový kurz jógy. Marián nejdřív zvažoval, zda má vůbec cenu jezdit sám, ale nakonec vyrazil. Vlastně se začal těšit – bude mít čas pro sebe, půjde si zaběhat nebo na delší výlet. Než vypnul počítač, hodil ještě do facebookové turistické skupiny inzerát, že hledá parťáka na víkendový sešlap, kdyby se v regionu někdo nudil.

Ještě ten večer mu dorazila odpověď od Pavla.

Setkali se v sobotu ráno před nádražím. Pavel dorazil v šortkách, modré košili a vojenských kanadách. Na první pohled na něm nebylo nic zvláštního. Počasí výletu přálo, rychle se dohodli na trase a vyrazili. Vybrali si klidnou, zastrčenou stezku pískovcovou krajinou mimo hlavní proud turistů. Cesta občas strmě stoupala po vytesaných schodech a občas bylo nutné překonat krátký žebřík.

Na samotném Mariánovi by laické oko také nepoznalo nic neobvyklého. V hloubi duše byl však submisivní muž. Navenek nedával nic znát, ale v jeho nitru se odehrával úplně jiný příběh. Toužil být veden, vnímám a odevzdat se pevné, klidné autoritě. Jeho předchozí partnerka tuto roli dokonale naplňovala – díky jejím pravidelným lekcím dosáhl jistého stupně vnitřního klidu a odevzdání. Současné partnerce Lence však tyto věci nic neříkaly. Marián téma dominance a submisivity párkrát opatrně naťukl, ale když neviděl žádnou odezvu, raději ho už znovu neotvíral.

Kromě představ o dominantních lidech měl Marián slabost pro určité fetiše. Boty – ať už to byly kanady, vysoké kozačky nebo jezdecké holínky – pro něj představovaly absolutní symbol nadvlády. A bylo jedno, kdo je má na nohou. Klidně i muž.

A právě na tomto výletě se jeho skrytá fantazie neplánovaně protnula s realitou.

Už od ranního setkání nemohl spustit oči z Pavlových kanad. Sice se snažil pohled neustále odvracet, aby to nebylo nápadné, ale šlo to ztěžka. Nejkritičtější byly schody a úzké žebříky. Záměrně pouštěl Pavla před sebe, aby měl těžké vojenské boty přímo ve výšce očí.

Pavel o tom věděl. Nezmiňoval to, ale pokaždé, když stoupali do strmého pískovcového zářezu, schválně na vteřinu zpomalil krok, čímž Mariánovo srdce rozbušil o něco rychleji. Když nahoře nad schody zůstal stát, aby Mariánovi pomohl, stiskl mu ruku při výstupu o něco pevněji a podržel ji o vteřinu déle. Jeho upřený, neuvěřitelně klidný pohled Mariána vnitřně paralyzoval. Všiml si toho? Ví to? honilo se mu hlavou, ale zároveň cítil zvláštní napětí.

Když se usadili na kládě v lese na krátkou svačinu, Pavel natáhl nohy před sebe a s lehkým, chápavým úsměvem přerušil ticho. „Všiml jsem si, že se mi na ty boty díváš pokaždé, když jdeme do kopce. Chceš si je prohlédnout zblízka?“

Marián ztuhl, polkl a pokusil se o neutrální tón: „Já jen... říkal jsem si, jestli ti v těch kanadách v létě není horko.“

„Ani ne,“ odpověděl Pavel hlubokým, klidným hlasem, z něhož vyzařovala naprostá jistota. „Nosím je na výlety pořád. Chrání nohu. Mám je ještě z vojny. Ale ty mi utíkáš z otázky, Mariáne. Ptal jsem se, jestli si je chceš prohlédnout.“

Pavel položil otázku s takovým pochopením, že z Mariána spadla veškerá potřeba se bránit. Sklopil oči k zemi, tváře mu zalila horká červeň. „Ne, ty jsou jen pro Pána...“ vyletělo z něj tiše dřív, než stihl zapojit racionální filtr.

Nastal moment absolutního ticha. Pavel nespěchal. Nechal to ticho schválně plynout, aby Marián mohl plně procítit váhu svých vlastních slov. Marián seděl s hlavou sklopenou, srdce mu tlouklo, ale poprvé po letech cítil, že ho někdo skutečně vidí takového, jaký je.

„Už dlouho jsi nikoho takhle neoslovil, viď?“ prolomil nakonec Pavel ticho. Jeho hlas byl tichý, laskavý, ale nekompromisně pevný. „Celou cestu ty boty sleduješ, teď přede mnou rudneš. Nemusíš se stydět za to, co jsi.“

„Promiň, nechtěl jsem tě uvést do rozpaků,“ hlesl Marián odevzdaně. „Jsem submisivní. Kanady jsou pro mě symbol dominance, nemůžu si pomoct. Už o tom nebudu mluvit, užijeme si zbytek výletu...“

Pavel se tiše zasmál. Byl to zvuk, který Mariána okamžitě uklidnil. „To už nepůjde. Pojď sem k nim. Dolů na zem, přímo před moje kanady. Chci vidět, jak moc po tom toužíš. Já ti tu radost klidně dopřeju. Ber to jako úlevu, kterou tvá hlava zjevně potřebuje.“

Marián s hlubokým výdechem plným úlevy klesl na kolena do jehličí. Všechno napětí z něj opadlo. „Sedni si na paty a klidně se jich dotkni, polaskej se s nimi,“ řekl Pavel tichým panským tónem, který nepřipouštěl odpor, ale zároveň hřál.

Zbytek výletu nakonec proběhl podle původního plánu, ale jeho dynamika se od základu změnila. Marián měl během cesty ještě několik příležitostí být v této podřízené roli. Při každé další zastávce se Pavlovi odevzdával s větším klidem. Nakonec sám poprosil Pavla, zda může být u jeho kanad chvíli zcela nahý, že po tom celý výlet touží, jen mu to neuměl říct. Jeho dřívější, lety natrénovaná submisivita se vracela a s ní i pocit absolutního bezpečí a odevzdanosti. Pavel přesně věděl, jak dávkovat svou autoritu, aby se Marián cítil chráněný. Když se blížili k cíli, cítil Marián hlubokou vděčnost a klid.

Na nádraží se ukázalo, že Pavel nepřijel vlakem, ale měl zde zaparkovanou firemní dodávku s nápisem Jezdecký klub Pohoda.

Pavel otevřel dveře řidiče, ale než nasedl, otočil se k Mariánovi. Přistoupil k němu na krok. Pavel natáhl ruku, vzal Mariána pevně, ale citlivě dvěma prsty za bradu a zvedl mu hlavu. Donutil ho podívat se mu přímo do očí. V Pavlových očích nebyl chlad, ale slib něčeho velkého.

„Tohle nebylo naposledy,“ řekl Pavel pomalu, s naprostým klidem, zatímco ho stále držel za bradu. Volnou rukou poklepal na nápis jezdeckého klubu s logem dvou bičíků na dveřích. „Příště se sejdeme u mě. Večer, až odejdou lidi, si dáme v klidu kávu a probereme pravidla tvého dalšího tréninku. Chci tě mít pod svým vedením.“

Pavel palcem jemně pohladil Mariánovu bradu, pak ho pustil, nastoupil do auta a s lehkým kynutím ruky odjel. Marián zůstal stát, hruď ho hřála a v hlavě jedinou touhu – aby už byl příští týden a on mohl znovu vstoupit do Pavlova světa.