Poprvé apartmá 224

Jdu po schodech z hotelového baru zpátky do apartmá 224 a už několik minut si opakuju, že jsem to celé mohl zastavit.

Nezastavil jsem.

Začalo to před několika týdny, po druhé lahvi červeného, když jsem Kláře řekl, že by mě vzrušovalo vidět ji s jiným mužem. Nejdřív se tomu smála. Pak jsme o tom mluvili čím dál častěji. Nakonec si sama vybrala mladšího chlapa z inzerátu. Sešla se s ním na kávě a večer mi řekla jen: „Myslím, že by to šlo.“

Teď jsou spolu nahoře.

Já šel dolů do baru, protože mě o to požádala. Chtěla začít bez diváka. Prý bude klidnější. Domluvili jsme se, že když budou dveře do ložnice zavřené, počkám. Když budou otevřené, můžu dál. Až dnes jsem se dozvěděl, že oba byli na testech. Prý pro jistotu. Neptal jsem se, kdy přesně. Teď mě napadá, že jsem měl.

Přiložím kartu ke čtečce. Zámek cvakne.

V pokoji je tma. Z ložnice slyším vrzání matrace, rychlý dech a tlumené sténání. Zavřu za sebou a zůstanu stát.

Dveře jsou pootevřené.

Udělám pár kroků.

Mladík leží na posteli a Klára sedí obkročmo na něm. Pohybuje se nahoru a dolů v pevném, pravidelném rytmu. Dlaněmi se opírá o jeho hruď, hlavu má skloněnou a vlasy jí padají do tváře. On ji drží za boky a pokaždé, když dosedne, přitáhne si ji hlouběji k sobě.

Neví o mně, ... asi

Stojím ve dveřích a dívám se, jak moje žena šuká jiného muže s takovou samozřejmostí, až se mi stáhne žaludek. Všechno, o čem jsme mluvili, už není fantazie. Je to její dech, jeho ruce na jejím těle, zvuk postele narážející do zdi.

Klára zrychlí.

Její pohyby ztratí opatrnost. Dosedá tvrději, pohupuje se dopředu a dozadu, jako by už nevnímala nic kromě něj. Mladík jí sevře stehna. Ona zasténá hlasitěji a zakloní hlavu.

V tu chvíli vidím dost.

Kondom nemá.

Zamrazí mě tak prudce, že se skoro nadechnu nahlas. Vybaví se mi její věta: „Rozhodneme se až na místě.“

Rozhodli se.

Klára se dál pohybuje. Jednou dosedne tak prudce, že z ní na okamžik vyklouzne. Mladík ji pevněji chytí za boky, navede si ji zpátky a ona bez zaváhání pokračuje. Na chvíli se jí smekne dlaň a krátce sykně. On zpomalí, ale Klára jen zavrtí hlavou a sama raznými pohyby pomkračuje.

Pak nepatrně pootočí hlavu.

Na okamžik mám pocit, že mě zahlédla.

Nebo ne.

Nezastaví se. Jen krátce zpomalí, jako by vnímala pohyb ve dveřích, ale nebyla si jistá.

Potom se z něj sesune, klekne si na kraj postele a opře se rukama o matraci. Prohne se v zádech a mladík si stoupne za ni. Položí jí ruce na boky a pokračuje.

Klára se krátce ohlédne ke dveřím.

Nejspíš mě neviděla. Nebo jen tuší, že už bych tam mohl být.

Ještě víc se prohne, hlavu téměř položí na prostěradlo.

„To je ono… pokračuj,“ vydechne.

Její hlasité sténání se mísí se zvuky jejich narážejících těl. Mladík ji nijak nešetří. Přiráží na její zadek v téměř strojovém rytmu a Klára se křečovitě drží prostěradla.

„Ááá… pojď… celý… přesně tak,“ pobízí ho přerývaně.

Mladík přidá. Klára zavře oči, hlasitě oddechuje a nepřestává sténat. Chvíli je slyšet jen její dech, nárazy postele o zeď a jeho tělo narážející k jejímu.

Pak na okamžik zpomalí.

Mladík se z ní téměř celý vysune, letmo zahlédnu bílou tekutinu na jeho penisu a mezi Klářinými stehny. Možná je to semeno, možná je to od ní. V tu chvíli si ale moje hlava vybere tu horší možnost.

Udělal se do ní!

Ztuhnu.

„Už jsi?“ zeptá se Klára udýchaně.

„Ještě ne. Jsem v pohodě. Můžu pokračovat.“

Možná říká pravdu. Možná jsem jen viděl to, čeho jsem se nejvíc bál. Jenže ta představa už ve mně zůstane.

Klára se otočí na záda, posune se doprostřed postele, roztáhne nohy a rukou ho přivolá k sobě. Jakmile si na ni lehne, pevně ho obejme rukama i nohama. Líbají se. Možná na rty, možná na krk, možná jen na tváře. Z místa, kde stojím, to nedokážu přesně poznat.

Jeho pohyby jsou teď pomalejší a přesnější. Téměř celý se z ní vysune a vzápětí do ní znovu pomalu pronikne. Klára při každém pohybu tiše zasténá. Tempo se postupně zrychluje stejně jako její dech.

Když se mladík trochu narovná, Klára pokrčí nohy. On jí je zvedne na ramena. U kotnáků je má zkřížené, prsty na chodidlech pevně sevřené vzrušením.

„Je to ono?“ zeptá se ho a pohladí ho po tváři.

Jen přikývne.

Zpoza dveří vidím, jak se z ní znovu a znovu téměř celý vysouvá a vzápětí v ní mizí. Pohyb je čím dál rychlejší. Klára zakloní hlavu, přivře oči a hlasitě oddechuje.

Pak se znovu podívá nahoru na něj.

„Už?“

Po několika razantních pohybech mladík přikývne. Klára rychle roztáhne nohy. On se nadzvedne a během okamžiku vystříkne až na její obličej.

Klára překvapeně vykřikne.

V tu chvíli vstoupím do ložnice.

Mladík ztuhne. Vypadá, jako by nevěděl, jestli má vstát, zakrýt se, nebo něco říct. Nakonec se jen podívá na Kláru.

Ona otočí hlavu ke mně. Na tváři má únavu, i uspokojení.

„Jak dlouho tu jsi?“

„Chvíli.“

Přikývne. Nevypadá překvapeně. Spíš jako by si potvrdila něco, co možná celou dobu tušila.

„Podej mi ze stolku kapesníčky,“ řekne klidně.

Udělám to.

Když jí je podávám, krátce se mi podívá do očí.

„Jsi v pohodě?“

Chci říct, že ano. Že přesně tohle jsem přece chtěl. Že jsme si to domluvili.

Ale najednou nevím.

Ona si otře tvář. Neuhýbá pohledem. Nepůsobí provinile. Spíš vyčerpaně a spokojeně.

A právě to mě zasáhne nejvíc.

Nakonec neřeknu nic.