Rexy Příběh desátý - O tom jak to všech

Svobodní lidé mají jednu výhodu, ráno se rozhodnou, že půjdou na výstavu a prostě jdou. To byl případ i Davida. Vzal svého mopéda, jak říkala jeho sousedka, a vyrazil. Miloval dny, kdy bylo slunečno a mohl jen tak v tričku projíždět městem. Zastavil až před výstavištěm a zakoupil si lístek. Vešel do pavilónu a prohlížel si rozpis dne. Škoda, že ta poslední ukázka, která jej zajímá, je až po téměř hodinové pauze.
Procházel volně pavilónem a sem tam se zastavoval se známými. Sedl si až u kruhu č.12, kde právě soutěžil kokří dorost. Na protější straně zasedly dvě dívky sportovního vzhledu s malým kokříkem. Ten neustále skákal na zadní a svým hláskem štěkal na ty větší. Jeho panička jej napomínala, ale tohle psí mrně ji neposlouchalo. Bylo vidět, že s výchovou psa nemá moc zkušeností. Když došla trpělivost její kamarádce, jednoduchým povelem štěně uklidnila.
Na konci ukázky se David zvedl a k oběma se vydal.
„Dobrý den, díval jsem se , že máte problém s tímto roztomilým štěnětem“ říká a sklání se k němu, aby mu dal očuchat svoji ruku. Dovádívé štěně na chvíli strne v nejistotě, ale pak ji začne přátelsky olizovat.
„Jsem David.“
Zatímco majitelka se cítí dotčena, že jejího pejska někdo pomluvil, druhá slečna podává přátelsky ruku.
„Eva, těší mě. A co jste zač, že jste tak chytrý?“
„V civilu dělám technika, ale jinak mě psi zajímají. Díval jsem se jak jste jej pěkně umlčela. Máte můj obdiv.“
„Hm.“
Eva si jej studuje a pak říká: „Na to že mě neznáte, jste se vzdal příliš rychle, jste takový stále? Nebo to ženám tak často lichotíte?“
„Ani jedno ani druhé Evičko, ale když někdo ví jak na to, má u mě respekt. Ale vidím , že asi ruším, omlouvám se. Mějte se pěkně. Nashledanou.“
„Ahoj Davídku.“ mrkne okem ta přátelštější. David rychle mizí z dohledu. Fuj ta byla ale namyšlená a pachuť arogance splachuje jedním Starobahnem. Pak už míří do dalšího kruhu. Schválně vynechává takové ty „bytové“ rasy a sleduje jen ty služební. Boxeři, to byl vždy jeho sen, ale v rodině je nechtěli a tak je sleduje aspoň tady. Když končí kruh a odchází si pro klobásku, řadí se za něj do fronty ona příjemná dívka. Jemně do něj drcne. „Dobrý den pane“ a usměje se. Obrátí se k ní a pak pronese: „Kde jste nechala tu netykavku?“
„Šla malého vyvenčit a já mám hládek, tak co kdyby jste postoupil k okénku a něco obstaral?“
David objednává a platí, ke stolečku jdou vedle sebe.
„Nesmíš se ji Davide divit. Je sama, koupila si psa a to přímo značkového, tak to chce dát všem najevo.“
„Všiml jsem si.“ suše konstatuje mezi dvěmi kousnutími do chleba. „S tím obdivem jsem to jen tak střelil, a vidím, že jsem se asi moc nemýlil, jste sympatická, její pravý opak.“
„Musím umět jednat i s lidmi i se zvířaty. Na tobě je poznat Davide, že je máš rád, možná je tam něco i více, ale to si zatím netroufám říci co. Celý den tě pozoruji a jako bys mi chtěl něco říci.“ Dívá se na hodinky.
„Teď musím jít, ale za hodinku na lavičce před pavilonem, buď tam přesně, ani minutku nečekám.“ Dává mu pusu na čelo a mizí.
David bloumá pavilónem a pak půl hodiny před domluvenou schůzkou sedí na lavičce. Slunce příjemně hřeje a on nepostřehne, že najednou sedí vedle něj.
„Jsem tu, povídej“. Její hlas jako by nabral na důrazu.
„Co mám říkat, že jsem teď chtěl jít na vyhledávání zahrabaných, ale místo toho tady sedím s tajemnou dívkou, o které nic nevím? Co mě celý sen sleduje a nakonec mi řekne, že jí něco tajím?“
„Ale Davide, kdo ti brání tam jít, zvedej se, jdeme, cestou mi povíš, co tě trápí.“
Na vyhrazeném prostoru psovodi postupně posílají své svěřence do „sutin“ a ti hledají „zasypané“. David našel dvě místa v rohu tribuny a směřuje tam Evu. Na vyřčené zapoměli, jedna z ukázek se nepovedla a „zasypaný“ byl sesunutou zeminou opravdu zasypán.
David doprovází Evu k východu z výstaviště a ta, když vidí jeho mopeda pojme nápad ještě se svést.
„Davide, co by jsi řekl malé letní projížďce?“ Ten se chvíli nechápavě dívá a pak pronese: „Pokud máš zájem, jenže nemám druhou helmu a za to je dnes flastr, samotnou tě tu nenechám než bych dojel pro druhou.
„A co se podívat za sebe, kde je moto obchod, Davide, ty jsi nějakej zaslepenej.“ posteskne si Eva a vyrazí tam, než se David rozhodne.
Vrací se s helmou, která ji ladí k oblečení a David nemá slov.
„No, jak dlouho tu budeme čekat, snad máš nějakou oblíbenou trasu.“
Usmívá se a nasedá za Davida. Ten startuje a vyráží na západní okraj města , k lesům. Na jedné z křižovatek cítí, jak Evě ruka sjela více než je obvyklé. Aby ji to dal znát, mačká stehna k sobě. Eva jej však druhou rukou přes ně praštila. Uvolňuje je teda a nechává ji, aby si dělala, co má v úmyslu. Když na další křižovatce zvedá hlavu k semaforu, vidí ve zpětném zrcátku, jak mu chce nasadit obojek. Svěsí ramena a skloní hlavu, aby měla co nejvíce místa. Na první odbočce u lesa zastavuje. Eva sestupuje a sotva David postavíl motorku na stojánek, zaklekává před ní.
Eva jej hladí a připíná mu vodítko.
„Víš, tohle by byl pro oba tvrdej boj, než bys to přiznal, než bychom si vyznali lásku. Trošku jsem to urychlila, neva?“ Pak pouští vodítko a odchází po lesní cestě. David chvíli váhá a pak se za ní rozběhne...... g