hračka

Vždycky jsem toužila být jako hračka v šikovných rukách mužů.

Sakra, je to tak? To uvědomění, že jsem skutečně použitá a že jsou muži, které vzrušuje použít ženu.
Je to zvláštní. Měla bych se cítit nepatřičně? NE. Jsem prázdná, když
nejsem používaná.

Dlouhá léta jsem byla jak vzácná váza vystavená na odiv někde na podstavci. Ale ta váza byla celá ta dlouhá léta prázdná. K čemu to je dobré, být jen na dívání, bez vědomí vyšší hodnoty. Toužila jsem po vodě, po květinách, které tu vázu ozdobí.
Chtěla jsem být plná a užitečná… ne krásná jen sama pro sebe, ale pro ten obsah,
kterému dodá formu, tvar….

Každý se té vázy bál dotknout. Aby se nerozbila nebo neumazala nebo aby se nevychýlila ze své
pozice… a nakonec zůstávala sama. Ne prohlížená a okukovaná, ale přehlížená.

Tolikrát jsem se pokusila dostat se na okraj. Spadnout a rozbít se. Ale nikdy jsem to přes svůj silný pud sebezáchovy nedopustila. Byl to sen. Být o něco méně důstojnější,
objevit nějaký kaz, který sníží hodnotu té cennosti… I když, jak jsem zjistila později – kazy mohou naopak hodnotu věci zdůraznit.

Byla jsem hrdá.
Hrdá, odtažitá a dokonalá. Nikdo mne celou dobu nepoužíval a já nevěděla jak být obyčejná, jak být o něco dostupnější, abych nebyla určena jen pro uložení
do sbírky.. Jednou se to nějak zlomilo. Byl to osud, náhoda, cesta? Nebo mé
volání bylo už tak hlasité, že mne někdo zaslechl a rozhlédl se kolem sebe..
nevím.

Bylo to překvapení.
Jednou někdo přišel a nezabýval se tím, že jsem byla jen na dívání. A ani ho vlastně nezajímal skutečný účel vázy. Měl žízeň, tak vzal nádobu a zhluboka se napil. A pak ji vzal a uložil na docela jiné místo než váza stála doposud.
Najednou už se nemusela snažit dosáhnout na okraj podstavce. Najednou ztratila přehled o dění okolo. Teď se ocitla mezi skleničkami a hrnečky a i když tam působila nepatřičně, cítila se na chvíli šťastná.

Věci mají smysl a hodnotu, když se používají. Události mají smysl, když se prožívají. A hodnota
člověka je tam kde ji člověk sám vidí. Je v jeho duši a v jeho
činech. A jeho konání nikdy nelze hodnotit jako špatné nebo dobré. Zlo a dobro je opět jen o způsobu interpretace.

A tak jsem zjistila,
že dokážu uhasit žízeň. Nevím jestli i plamen. Netroufám si pomýšlet tak vysoko. Ale mám svoji hodnotu. Mám hodnotu, která mne povzbuzuje a pohání
v mém žití. Vím, že nejsem běžným prototypem ženy, i když jsem k tomu směřovala. Chtěla jsem patřit muži a být mu oddaná. Jenže když jsem se tomuto stupni přiblížila bylo to hezké, ale ne dostatečné. Bylo to málo, protože to byl vždy jen jeden muž a já dokázala hasit žízeň celé armádě!

Ten rozpor. Rozpor mezi vnitřním nastavením a bytostnou potřebou a mezi tím, co bylo dáno, co bylo očekáváno, co bylo „správně“ hodnoceno jinými… Destruktivní rozpor. Neuměla jsem být ve zlatém středu. Ale měla jsem v sobě dva extrémy, dva protichůdné konce, které v mé hlavě nešly propojit a tak jsem si musela vybrat. Musela jsem se rozhodnout pro jeden směr. Vybrala jsem směr, o kterém jsem usoudila, že je správný. Že tak to má být.. a chvilku jsem byla šťastná.
Našla jsem svůj klid.

OUHA! Ono to ale jednoho přestalo bavit! Sloužila jsem jak jsem jen mohla. Byla jsem stále na krajíčku, připravena posloužit, hasit žízeň… Najednou jsem v té poličce se sklenkama začala být opět přehlížena. I když jsem vyčnívala. Váza mezi hrnečkama vypadá trochu nepatřičně, tak se trochu zastrčí, aby nepřekážela… už
jsme se na ní vynadívali dost, teď se vrátíme k obyčejným skleničkám…
Ztratila jsem lesk, zešedla jsem, když mne nikdo pravidelně neleštil.

Ano! Ano! Ano!
Leštěte mě prosím, chybí mi ten lesk, potřebuji zářit a jiskřit jak ledová čerstvá
voda ve sklenici… jsem tady a jsem k použití. Protože jinak jsem tak zoufale prázdnáááááááá…