Okno do dvora

a Děvka na koštěti.

Šla jsem do kina. Rozhodla jsem se, že teď prostě budu chodit do kina. Tak tam chodím. Minule to byla Hitchcockova klasika Okno do dvora. Docela jsem se pobavila, ve smyslu zasmála. Byla to vlastně zdařilá konverzačka (pro neznalé termínu - lehká divadelní hra založená na konverzaci několika jedinců).Takhle na velkém plátně, jako bych měla čas sledovat všechny nuance a obrazové detaily, na které se kamera zaměřila. Bylo to promyšlené. Takové
komorní, přesně jako divadelní představení. Ten večer, jsem pak kulturně pokračovala filmem, Adéla ještě nevečeřela. Jojo, také taková vzpomínka po letech… Bylo to fajn, tak jsem šla opět.

Sedím v kavárně, ještě zbývá trochu času a rozhlížím se po plakátech. Najednou čtu „Děvka na koštěti“. Samozřejmě, že mě to zarazilo. Čtu to znovu, soustředím se… a na plakátu je napsáno Dívka na koštěti. Ale já už v duchu jela trailer o děvce, ženě, co pracuje na ulici. Na sobě má potrhané síťované
punčochy, křiklavě barevné boty a bezpečnostní oranžovou vestičku. Jenže tahle
žena ty ulice čistí. Má koště, kterým zametá, sbírá poházené vajgly a papíry a hází je do popelnice, kterou si tlačí před sebou. U toho přemýšlím, jaká
romantika bude dnes večer. Ne u mě doma, v kině…

Díváme se. Chodíme do divadla a do kina a díváme se na příběhy, které někdo prožívá. Chodíme po ulicích a díváme se do oken jiných lidí, doufajíce, že zahlédneme výňatek z něčí domácnosti. Jsme u sebe doma a díváme se jeden na druhého, co dělá, co se chystá dělat, jak to dělá, jestli dobře nebo špatně, tak aby se nám to líbilo nebo prostě nějak po svém…

Jsme voyeři. Voyeři cizích i vlastních životů. Je to vzrušující dívat se. Díváme se a zároveň si představujeme, co je za tím, jaké
pohnutky, jaká minulost, touhy, chtění, potřeby… Všechno bychom chtěli odhalit!
Nebo alespoň poodhalit. Nakouknout… podílet se… přiživit se… Ty cizí, jsou totiž lepší než vlastní. Chceme, co nemáme, co doma nevidíme.

Tady je to také takové okno do dvora… koukáme sousedům naproti do oken a hodnotíme, poměřujeme se, tam bychom chtěli být a tady naopak ani na chvilku, to není zrovna, co bychom chtěli vidět… nebo slyšet… A jako ve zmíněném filmu, máme doma, na dosah ruky, vše co potřebujeme a stejně raději nahlížíme naproti přes dvoreček a aby nám něco neuniklo, vezmeme si dalekohled nebo objektiv a vše co chceme vidět,
je najednou jako na dlani.

Proč tak moc prožíváme životy druhých na úkor toho svého? A proč
zároveň ten svůj vystavíme jako na pultu a dáváme všanc každému, kdo jde okolo? Nevím. Já sama se do těch oken dívám a přítomné v mé blízkosti se zaujetím sleduji.