Třetí

Realita byla ochotná zůstat ztlumená na minimum víc jak rok. To naivní bezčasí, ve kterým si člověk může dovolit vysnít ty nejbláznivější konce, o kterých ví, že se nikdy nenaplní. Chvíle, kdy není třeba myslet na budoucnost, a když, tak jen v nějakých hloupoučkých, idealistických, romantických obrysech.
Teď někdo naopak vytočil volume úplně doprava a já bych si jenom nejradši zacpala uši a utíkala. Především sama před sebou... Oba (nebo spíš všichni) jsme to věděli už od začátku. Že moje místo je jinde než s tebou a že ty se zkrátka jednoho dne oklepeš a ukončíš svůj "single" život. No...a první pokus je tady. Možná zrovna z tohohle nic nebude, ale stejně zatím nejsem schopná to přijmout, přestože jsem celou dobu věděla, že to takhle nějak bude muset skončit. Přestože jsem věděla, že si tě nesmím nijak nárokovat.

Závidím jí. To, že bude moct dostat i ty stránky tebe, který já nikdy nemohla. Chodit ven mezi lidi. To postupný poznávání se, tvýho okolí a kamarádů, sdílení tvejch zájmů. Úplně vím, jak se cítí, když jí obejmeš, vím jak jí bylo, když jsi jí pozval domů a ona si v tý sladký mladý rozvernosti mohla užívat to napětí z toho, jestli se to teda stane. Tu závrať, že tenhle kluk jí svlíká a dělá s ní ty věci, u kterejch má pocit, že ona je jediná na světě. Protože touhletou omamnou a zákeřnou schopností ty vládneš - můžeš si s těma holkama v posteli dělat, co chceš, a ony budou jen vrnět a ještě tejden se tetelit, když si na to vzpomenou. Nesnášim to, přijdu si jak pitomá, že se tim nechávám (nebo jsem se nechávala) taky opíjet. Ale bože můj, je to tak příjemný.

Pár dní potom, co jsi s ní byl, se poprvé stalo, že jsem u tebe spala a nic jsme spolu neměli. Bylo mi z toho divně,smutno, prázdno. Chtěla jsem, hrozně, a zároveň to nešlo. Srdce až v krku, nemohla jsem usnout, drželi jsme se za ruce. Byli jsme si něčím vlastně blíž a zároveň se to ve mně mohlo úplně roztrhnout z toho fyzickýho pocítění toho, že věci už nebudou jako doteď. Když jsem nakonec usnula, zdálo se mi, že mě všichni opustili a zůstala jsem ve tmě úplně sama.

Já vim, že to přejde. Vím, že si zvyknu. Vím, že pro tebe něco důležitýho i tak představuju a že si mě vážíš. Ale teď, teď to prostě zatraceně bolí.