Chtěla bych napsat, že už je to pryč. Že už si nepíšeme, že už nevzpomínám, že se mi nestýská. Že mi nechybí tvoje blízkost, tvoje orgasmy, náš sex, naše rozhovory, vtipy. Že si na tebe nevzpomenu desetkrát za den, že ti toho nepotřebuju tolik říct, že netoužím po tvý tělesný vůni, po tom bejt zachumlaná v tebou vonících peřinách, po tom nechat se pomilovat, ošukat, mazlit, hladit. Chtěla bych…

Píšu tu zprávu, kterou jsem už v různých obměnách psala tolikrát, ale tentokrát tak nějak tuším, že to bude jiný. Sedím v kanceláři, měla bych pracovat, slzy mě pálí v očích a já jenom doufám, že nikdo nepřijde nebo mi nezazvoní telefon, že máme schůzi. Nechce se mi to udělat, ale zároveň vím, že už takhle nemůžu. Že musím chránit to svoje prokletý černý srdce, kterým dokážu milovat celej svět…

Čas plyne, a čas hojí. Přestože podle všeho ve skutečnosti vlastně ani neexistuje, dokáže i to, co se zdá zpočátku nemožný. Postupně obalí vzpomínky, zážitky, slova a myšlenky tenkou fólií, zpoza který už je to všechno jenom takový zamlžený rozostřený „kdysi“. Ta bolest a to zranění (a i ty city) tam pořád někde jsou, ale naše sebezáchovný mechanismy jsou naštěstí tak silný, že všechny tyhle…

Nejde to vydržet. Jsem zvyklá na tvou přítomnost, chybíš mi. Opravdu jsem chtěla přijet jenom na tu zmrzlinu a koukat na ten pitomej fotbal. Opravdu jsem si myslela, že když řeknu, že mi máš podrbat záda, fakt u toho zůstane. Nechci podlehnout, nechci ti dopřát tu svojí povolnost, ale hlava neposlouchá, nechce slyšet, celá ta pravda se zase rozpouští v sladkobolným zapomnění, posíleným hormonama…

Realita byla ochotná zůstat ztlumená na minimum víc jak rok. To naivní bezčasí, ve kterým si člověk může dovolit vysnít ty nejbláznivější konce, o kterých ví, že se nikdy nenaplní. Chvíle, kdy není třeba myslet na budoucnost, a když, tak jen v nějakých hloupoučkých, idealistických, romantických obrysech. Teď někdo naopak vytočil volume úplně doprava a já bych si jenom nejradši zacpala uši a…

Bylo jich pár před tebou – takový to vzplanutí, pocit, že bez toho člověka už to nikdy nebude stejný. Pár nocí plných závratě, občas jen dvě tři, občas vícero, roztroušených do několika měsíců. A kde jsou teď? „Hezké Vánoce tobě a rodině.“ „Jak se máš?“-„Jo, dobrý. Ty?“-„Ale jo, jde to.“ Víc z nich nezbylo. Divná pachuť na patře. Sem tam nějaká vzpomínka, která hřeje, sem tam nějaká, která má…

„Koušu...“ „Co?“ „Kdysi dávno ses mě ptal, jestli koušu...tak řikám, že jo...“ Ne, že by bylo zrovna nutný to zmiňovat. Před chvilkou jsem ti to dokazovala jinak než slovy. „Jak kdysi dávno?“ „No...tak před rokem? Byla to asi desátá otázka, na kterou ses mě zeptal.“ Ležíme vedle sebe, teplo a vlhko našich těl se prolíná s pradávnou živočišnou vůní. Jako už tolikrát. Uvnitř ještě doznívá tep, ale…