Čtvrtý

Nejde to vydržet. Jsem zvyklá na tvou přítomnost, chybíš mi. Opravdu jsem chtěla přijet jenom na tu zmrzlinu a koukat na ten pitomej fotbal. Opravdu jsem si myslela, že když řeknu, že mi máš podrbat záda, fakt u toho zůstane. Nechci podlehnout, nechci ti dopřát tu svojí povolnost, ale hlava neposlouchá, nechce slyšet, celá ta pravda se zase rozpouští v sladkobolným zapomnění, posíleným hormonama a teplem tvýho doteku.

Pár dní zpátky jsem se úplně zlomila. Jela jsem autobusem kolem tvýho bytu a věděla, že je tam s tebou. Není mi úplně jasný, co je to mezi náma za pouto, ale často poznám, jak ti je, kolikrát vím, kde jsi a co děláš, asi se známe z minulejch životů nebo co. Koukala jsem na ty hnusný paneláky a v tu chvíli jsem úplně fyzicky pocítila, jak je ti s ní strašně dobře a lehko, a najednou mi to nějak poprvý celý fakticky došlo. Z ničeho nic totální panika, vystoupila jsem na zastávce a myslela, že budu zvracet. Závrať, klepu se, brečim, lidi na mě koukaj, ale nikdo nic neříká, svírám v ruce telefon, přemejšlim, co dělat, komu zavolat, nevím. Venku je krásně, teplo, všechno voní, zpívaj ptáci, a já chodím kolem bloku kolem dokola někde na Žižkově, chce se mi křičet, na sebe, na svět, na toho chlápka, co na mě pobaveně kouká přes okýnko z auta... „Co čumíš, ty kreténe, nechápeš, že mě bolí srdce?! Chce se mi umřít, rozumíš?“ Celý nitro se mi úplně rve na kusy. Opřu se o plot, stojím tam ani nevím jak dlouho, před očima tmu...

Nejde to vydržet. Poznám, že ti stojí. Jsem k tobě otočená zády, slyším, jak se ti zrychluje dech, prstama bloudíš přes moje boky na břicho a pak přes žebra nahoru, ten dotek může být fyzicky sotva cítit, a i tak se ve mně sbírá proud horka, kterej neomylně začne putovat dolů k podbřišku. Nechci - kvůli ní -, ale chci tak hrozně moc kvůli sobě, tobě, nám. Otočím se, dýchám ti do krku, poslouchám tvoje vzrušení, transformovaný do hlubokýho dechu smíšenýho se sotva slyšitelným vrněním. Snad z nějakýho bláhovýho alibismu, že takhle se to nepočítá, si ho vezmeš do ruky sám, zatímco já se k tobě tisku s rukou v kalhotkách. Ležíme přitisknutý k sobě, skoro oblečený, každej rukou pohánějící svojí vlastní touhu, ze všeho nejvíc to musí připomínat první erotický zážitky v -nácti někde na lyžáku, ale v tu chvíli je to jedno. Cítím, jak to na tebe jde, vzdychám ti do ucha, vnímám jenom zvuky, vůně, pocity, jinak mám v hlavě úplný prázdno. Udělám se chvilku po tobě, zatímco ti jezdím rukou po břiše v teplým spermatu. Vyjde ze mě polohlasnej výdech, samotnou mě překvapí, jak moc ho vnímám. Zní trochu naříkavě, ale je v něm úplně všechno, ty hodiny smíchu a obyčejnejch slov, který pro mě znamenaly tolik, a ta bolest a smutek posledních dní.
Mlčíme nekonečně dlouho, každej ponořenej do vlastních myšlenek. „Promiň,“ hlesnu. Dáš mi pusu do vlasů.