Pátý

Čas plyne, a čas hojí. Přestože podle všeho ve skutečnosti vlastně ani neexistuje, dokáže i to, co se zdá zpočátku nemožný. Postupně obalí vzpomínky, zážitky, slova a myšlenky tenkou fólií, zpoza který už je to všechno jenom takový zamlžený rozostřený „kdysi“. Ta bolest a to zranění (a i ty city) tam pořád někde jsou, ale naše sebezáchovný mechanismy jsou naštěstí tak silný, že všechny tyhle prvky, který by jinak člověka paralyzovaly na dlouhý měsíce, ne-li roky, zastrkaj do nějaký boční uličky našeho vnitřního světa, a pokud tam vyloženě nechceme cíleně dojít, omylem už tam jen tak nezabloudíme. Naše pozornost se bude točit jenom kolem hlavních ulic – rodina, práce, dovolená, víkend s kamarádama, večeře, nádobí, partner, domov... O tý boční uličce sice tak nějak víme, ale už jí neprocházíme každej den tam a zpátky dlouho do nočních hodin nebo ráno hned po probuzení.

Tenhle večer je bez iluzí. Víme, že se to nemá, a zároveň víme, že se ani nebudeme snažit tomu jakkoli odolávat. Přestože spolu možná nakonec zůstanete mnohem dýl, než jste původně zamýšleli, podle všeho není ona tvoje osudová láska (a ty její nejspíš taky ne). Je to k vzteku – když už mě má někdo nahradit, tak ať je to aspoň k zbláznění dokonalý. Ale to tak v životě asi nebejvá.
Teď na ní ale nemyslím, poprvý tu mezi náma její existence z nějakýho důvodu nepřekáží. Jsem podivně v klidu, po dvou měsících na tobě poznávám pořád úplně všechno. Není to ta rozechvělá vášeň, kterou bych čekala, ale taková bezstarostná samozřejmost, se kterou se chceme – dotýkat, líbat, ochutnávat, mít tě až v krku, svírat tě mezi stehnama. Je mi to všechno tak příjemně známý, to, jak přirážíš, jak mě držíš, to, jak se v tobě postupně probouzí ta animální agresivita a pudovost, která tě nutí mě vlastnit, podmanit, ovládat, zničit. Přes veškerou surovost, kterou potřebuješ vybít, se do toho ale mísí něha, kdy se nám úplně samozřejmě proplítaj prsty, kdy se hladíme, objímáme, hřejeme. Než usneme, chvíli si povídáme. Hodně se směješ, je to krásný, kouká z tebe v tu chvíli malej drzej kluk, směješ se tak cele, bytostně, mám to strašně ráda.
Ráno tě budím brzy, zato tak, jak to máš nejradši – vím, že jakmile ho mám v puse, mám vyhráno, tomu ty nikdy neodoláš. Usínáme, touha nás zase vzbudí, jak kdybychom spolu byli v posteli prvně. A pak střih, oblíknout, vzít pár věcí do práce, hodím tě autem na metro a vracím se co nejrychlejc do hlavních ulic svýho života, hlavně nezaváhat.

Čas hojí, ale přesto si občas uvědomím, že už si toho říkáme míň a míň. Že pravděpodobnost, že se vidíme naposledy, se pokaždý mnohonásobně navyšuje. Že některý slova už od tebe nejspíš nikdy neuslyším, a když, tak z toho budu spíš smutná, než polichocená. Čas hojí, ale přesto občas člověk ještě dobrovolně zabloudí do tý uplakaný boční uličky...