Šestý

Píšu tu zprávu, kterou jsem už v různých obměnách psala tolikrát, ale tentokrát tak nějak tuším, že to bude jiný. Sedím v kanceláři, měla bych pracovat, slzy mě pálí v očích a já jenom doufám, že nikdo nepřijde nebo mi nezazvoní telefon, že máme schůzi. Nechce se mi to udělat, ale zároveň vím, že už takhle nemůžu. Že musím chránit to svoje prokletý černý srdce, kterým dokážu milovat celej svět tak moc, že by mě to zabilo. A tak ubrečená s mobilem v ruce píšu to, na co jsem nikdy nechtěla vůbec ani pomyslet.

Pár dní zpátky jsi psal zprávu ty. Že se asi rozcházíte. Byla jsem z toho v první chvíli podivně mrzutá. Nepřišla žádná euforie, kterou jsem čekala, spíš takový podivný rozladění. Chci, abyste byli šťastný. Aby neexistovaly žádný skulinky, kterejma se dá proklouznout, a který zalepí ty skvrny na svědomí. Aby nebylo žádný "až", na který podvědomě čekám. Žádná fiktivní budoucnost, ke který se budu upínat.
Snažím se ubránit naději, která se bude chtít pomaličku vkrádat. Jenomže ne. V těch pouhejch dvou, třech dnech, jsem už si nás stihla nespočetněkrát představit v nejrůznějších polohách, vřelým objetí, zaujatejch rozhovorech na balkóně. Když jsem řídila, jela metrem, usínala, myla nádobí. Jakmile moje mysl měla možnost se nestřeženě realizovat, dělala tak s úmornou neodbytností. A tak v den, kdy si svoji ranní slast vylepšuju fantaziema, co všechno spolu budeme už zanedlouho dělat, se dozvím, že to byl samozřejmě planej poplach. A v tu chvíli cejtim, jak strašně moc už mě to unavuje. To věčný jo a ne, tam a zase zpátky. Dny, kdy nevím, jestli ti vůbec můžu napsat zprávu, a dny, kdy mi píšeš, že ti chybí, jak jsem tě kouřila. Ta věčná nejistota a pochybnosti, pocit, že hrajeme někomu za zády, pocit, že jsem jenom taková tvoje levná jistota, která tě nic nestojí.

Na obědě s kolegyněma sedím jak bez života, nepřítomně do sebe hážu rizoto a srdce se mi zase drolí na kousky. A tak, když se vrátím zpátky do kanceláře, vezmu telefon a píšu. Každou větu třikrát smažu, žádná formulace se mi nelíbí. Bude to dlouhý, ach jo, to pak vždycky působí moc dramaticky. Nelíbí se mi, jak mám potřebu se ponižovat a omlouvat, ale nějak se tomu nedovedu ubránit. Nejsem s tím vůbec spokojená, zní to tak ufňukaně, slabě, ale prostě už to chci poslat, dostat to ze sebe, odvalit už ten hroznej balvan, co mě poslední měsíce tíží.
Odesláno. Nechci sedět jak pitomá s mobilem v ruce a čekat, kdy přijde ten moment, kdy si to přečteš, ale nedokážu se tomu ubránit. Netrvá to dlouho. Online. Dvě fajfky se promění na modrou. Rozbuší se mi srdce, adrenalin. Čekám, že začneš psát odpověď. Ale neděje se nic. Další hodinu, dvě, tři, celej den.
Nemůžu po tobě vyžadovat odpověď, a přesto ji čekám. Jsem zklamaná, zraněná. Strašně ti chci napsat něco dalšího, vyprovokovat tě k odpovědi. A zároveň mě vzteká, že bys mě k tomu dotlačil. Ponižující už je to pro mě i tak dost. Nakonec přeci jen napíšu ještě poslední zprávu. "Nejsem si jistá, nakolik chápeš, jak moc tě miluju." Zatím jsem ji neposlala.