Nádech

Dnes ráno pár chvil po rozbřesku, kdy slunce jen velmi opatrně začalo prohřívat zemi, jsem vyšel do provoněné jarní zahrady, zaposlouchal se do harmonie zpěvu ptáků a zurčení potůčku mě naplnilo klidem. Několik pomalých nádechů té čiré krásy pronikající do plic mě zakotvilo v pocitu sebe ve středu té zahrady. Chlad jiskrného rána pronikl přes tenké plátno kalhot až k tělu a koule zběsile zareagovaly naježením, jakoby křičely "brrr to je zima!".

Znovu hluboký a pomalý nádech a teplo z pocitu vnitřní síly svého mužství se mi přelilo do penisu. Ty dva ambivalentní pocity chladu a vnitřního tepla mně zřetelně nasměřovaly myšlenky jedním směrem, a s dalším nádechem jsem cítil jak ze mě vychází silná niterná energie.

Kdy potkám tu jedinečnou ženu, které daruji tuto energii, pro kterou se ráno nadechnu, a budu se s ní s poslední myšlenkou a hvězdami nad hlavou loučit?