Proč to mají dom těžší?

Každý kdo se s někým scházíme, podstupujeme nějaké přípravy na schůzku. Každý dle svého gusta a nátury oškrábe špínu z nohou, nanese drahý parfém z tržnice za 150;- , tu epiluje přebytečný chlup ze zadku, a někdo si prý dokonce i přepere spodní prádlo.



Tohle všechno jako vy dělá samozřejmě i dominantní muž. Jen s tím rozdílem, že si nechá vous aby vypadal drsně(a taky trochu proto, protože se mu nechce holit). Co je ovšem o hodně navíc je jeho myšlenková a také fyzická příprava. Myšlenková je dost podobná, představí si kde a jak ji ohne, co by a kam chtěl zasunout a jak moc roztáhnout co chce roztáhnout. Druhá fáze je ovšem fáze fyzická, jestli se nezatoulala nějaká karabinka, množství lubrikantu a taky hlavně je nutno zkontrolovat stav provazů.

A tak se mi tuhle stalo, že jsem už tělesně přeleštěn a vyvoněn kontroloval výbavičku k výkonu a přemítal jsem v hlavě, jak tu krásku svážu. Pak přijde na řadu technické řešení úvazku a při nadrženosti na chvíle budoucí si samozřejmě musím vyzkoušet nějaký ten uzel, jestli jsem ho nezapomněl. A tak na podélný střešní nosič na autě zkouším přivázat pohyblivý zkracovací uzel. Což o to, teoreticky a v ideální poloze to není problém, ale když se natočím a třeba ruku musím nějak provlékat, je to o hodně náročnější a někdy se může stát chybička, a tak sukuji a vážu, znovu a a znovu, aby to bylo lépe a rychleji.

Už jsem do toho zasukovaný celý, a protože je to nejlepší si vyzkoušet prakticky i na sobě, tak mám nohu s úvazkem kolem stehna přivázanou k střeše auta a na to celé chci chytit ještě další provaz abych si vyzkoušel jestli mi bude stačit nějaký kratší provaz, když v tom zaskřípou brzdy synova auta před barákem. "Klid čéče, hlavně nepanikař" na sebe křičím v hlavě a snažím se uvolnit zaseklý provaz na střeše auta. Klapla klika, dveře letí...a naštěstí se syn vrátil ještě pro něco do kufru. Jinak by mě ještě viděl dokonale spojeného se střechou auta.

Když jdu do kuchyně zapnout kávovar přemítaje o tom jak těžce by se situace vysvětlovala, cinkne mi zpráva "Promiň, bohužel dnes nemůžu, maminka je nemocná a nemá kdo pohlídat děti". V klidu polykám duševní výbuch prokletí dané osoby a se zatnutými zuby ho přetavuji na milou odpověď. "Dobře, sice jsem se moc těšil, ale snad bude maminka v pohodě. Příště si to vynahradíme" a s pocitem jakéhosi zklamáňonasrání odesílám kamsi do dálky.

A pak už jen tiše ponořuji do úvah, jak to mají jednoduché všechny vanilky, kterým stačí vzít si čisté trencle ze šuplíku, učesat pěšinku, do kapsy vložit kondom a vyrazit na domluvenou schůzku.