Možná

Určitě to znáte, někdo se vám mihne životem a okamžitě získáte pocit, že jediné co v životě má smysl, je být s tím někým. Jak snadné je přijít o rozum.
Jen tak tu sedím a pomalu citím, že ty vykřiky v minulosti, kdy jsem opravdu věřila na něco hezkého, pomalu odcházejí a že s každou ztacenou příležitostí, se otupuje naděje a nastupuje prázdnota. Takové to nic, co vás strašně trápí a nevíte kde se to vzalo a kam zase na chvíli odejde, než vás v podvečer zastihne opět nepřipravené, že neuslyšíte žádná hezká slova zblízka do ucha, žádné objetí....nic prázdno.
Myšlenka, pocit, touha...co přijde první? Proč je toho tolik, co nejde vyslovit a to co nejde užírá vás ještě víc. I to je stav, který následuje po chvilce štěstí a nebo ještě hůř, falešné naději na krásnější zítřky, kdy se vše opět rozjasní a by budete mít jistotu, že dnes v podvečer vás prázdno nezastihne..nebudete doma :-)
Otázkou je, jestli to opravdu za něco stojí. Pro ty z nás, kteří žijí v nějakém svém vysněném světě, není zrovna lehký ten přechodný bod mezi smutnou realitou plnou zkalamání, boletstí a předstíráním naděje, že někdy bude možná o trochu lépe. Zkrátka láska asi znamená problém, od kterého je moudré se držet dál, ovšem prázdno vás zase přesvědčí, že není cesty ven. Začarovaný kruh se uzavře kolem každého, a kdo ví, jestli se někdo dostal ven, nebo jestli někdo běhá dokola s někým, kdo zaplní to nic, to bolestné nic, v každém z nás.