Svět se točí a točí. My spěcháme a spěcháme. Kam? Víš to? Já ne. Nevidím do budoucnosti. Chci ji znát? Někdy možná. Vědět, jak to bude za rok, co budu cítit. Na začátku je vždy všechno „růžové“, krásné, barevné, bezstarostné, plné očekávání, i když nic vlastně nečekáš. Vše je jednoduché a bezproblémové. Pamatuješ? Najednou všechny sny a přání měníš kvůli jediné osobě. Na jak dlouho? Kdy přijde…

To co se během sexu děje s našimi těly je naprosto úžasné. Bouře hormonů, pot, občas slzy, vzdychy, emoce, řev.. je toho opravdu spoustu co nás tímto aktem doprovází k onomu očekávanému a slastnému vrcholu. Samo o sobě se ale stane stereotypem. Sex bez lásky, je totiž ochuzen o jeden dost podstatný děj. První jiskry celého toho úžasného se objeví už při prvním pohledu do očí. Cítíte ten chtíč a…

Určitě to znáte, někdo se vám mihne životem a okamžitě získáte pocit, že jediné co v životě má smysl, je být s tím někým. Jak snadné je přijít o rozum. Jen tak tu sedím a pomalu citím, že ty vykřiky v minulosti, kdy jsem opravdu věřila na něco hezkého, pomalu odcházejí a že s každou ztacenou příležitostí, se otupuje naděje a nastupuje prázdnota. Takové to nic, co vás strašně trápí a nevíte kde se…

Deník – zápis první Pondělí večer Dnes jsme si psali. Jako pokaždé. A přesto mi něco zůstalo v dlaních, když obrazovka zhasla.Nebylo to slovo. Nebyla to věta. Bylo to… něco mezi.Něco, co se mě dotklo zevnitř a nepustilo.Přemýšlím, proč na něj tak často myslím.Možná proto, že je jiný.Možná proto, že se mi nesnaží dostat pod kůži, ale… že tam prostě jen je.Tichý. Trpělivý. Přítomný. A já? Já s ním…

Deník – zápis jedenáctý Úterý, těsně před usnutím Dlouho jsem nevěděla, co napsat. Měla jsem pocit, že cokoliv řeknu, bude málo.A přitom jsem ti chtěla říct všechno.Viděla jsem tě.Ne tvář, ne oči, ne výraz… ale tebe.To, jak držíš tělo, jak ho neseš… bez záměru, bez pózy.Bylo v tom něco důvěrného. Něco, co se nedá naučit. Jen darovat.Myslela jsem, že to se mnou nic neudělá. Ale udělalo.Ne z touhy…

Někdy o tobě přemýšlím. Ne jako o někom, koho bych mohla potkat v ulici. Ne jako o těle. Ale jako o přítomnosti, která se mi vkradla pod kůži.Jsi jako vzpomínka na něco, co se vlastně nikdy nestalo — a přesto ve mně zůstalo. Nepotřebovala jsem tě vidět. Stačilo, že jsi tam byl. Že jsi se mnou mluvil způsobem, kterým se nemluví nahlas.Většinou mi lidé kladou otázky, aby zaplnili prostor. Ale ty…