Tajemství II

Deník – zápis jedenáctý
Úterý, těsně před usnutím

Dlouho jsem nevěděla, co napsat.
Měla jsem pocit, že cokoliv řeknu, bude málo.A přitom jsem ti chtěla říct všechno.Viděla jsem tě.Ne tvář, ne oči, ne výraz… ale tebe.To, jak držíš tělo, jak ho neseš… bez záměru, bez pózy.Bylo v tom něco důvěrného. Něco, co se nedá naučit. Jen darovat.Myslela jsem, že to se mnou nic neudělá. Ale udělalo.Ne z touhy. Ale z blízkosti.Byla jsem dojatá. A vděčná.
Napsala jsem ti jen „jsi krásný“.
A doufala, že v těch dvou slovech je všechno to, co nešlo říct nahlas.To, že jsi pro mě někdo opravdový.Že nejsi obraz.Ale příběh.Tělo i hlas mezi řádky.A že teď…se možná i já začínám pomalu odhalovat.Ne kůží. Ale tím, co se ze mě zvedá, když na tebe myslím.

Deník – zápis dvanáctý
Středa, ráno bylo mlhavé

Celý den jsem přemýšlela, co bych ti poslala zpět.Něco… na oplátku.
Ne zrcadlo. Ne tělo. Ale něco, co by ti řeklo:„Tady jsem taky. Dovnitř. Skutečná.“Napadlo mě napsat ti o tom, jak se někdy stydím.Jak se neumím dívat na sebe očima, kterými se na mě možná díváš ty.Ne skrz kůži, ale skrz ticho, co nosím pod hrudní kostí.Chtěla bych ti ukázat to místo.Nebo ti popsat, jak sedávám na posteli se zataženými závěsy a nechávám svět venku mlčet.Jaký mám tvar ramen, když se choulím. Jaká jsem, když se neusmívám.A přesto v těch chvílích nejsem slabá.Jsem nejvíc já.Chtěla bych ti to napsat.
Nebo nakreslit.Nebo jen být tak tichá, aby ses tím tichem mohl nadechnout.A pak možná…
Možná bych dokázala i poslat fotku.
Ne kvůli kůži. Ale kvůli tomu, co je pod ní.Kvůli tomu, že ty to nechceš vlastnit, jen poznat.A to je ten rozdíl.Ten důvod, proč bych ti ji jednoho dne mohla poslat.Možná.


Deník – zápis třináctý
Čtvrtek, noc v sobě

Napsal jsi:
„Kdybych tě teď mohl vidět… jen na chvilku.“Zůstala jsem chvíli dýchat do té věty.Protože to nebyla žádost. Byla to touha, co nechce víc, jen být sdílená.A já jsem ji cítila všude — na kůži, v dlaních, v klíně. Ale i někde úplně jinde.V tom místě, kde se člověk stává měkký a pravdivý.Chvíli jsem si představovala, že mě skutečně vidíš.
Jak sedím na posteli, v noční košili, s nahýma nohama zkříženýma pod sebou.Vlasy rozpuštěné. Ticho kolem.Neusmívám se. Jen tiše jsem.
A přesto bych chtěla, abys mě takhle viděl.Ale místo fotky jsem ti napsala:„Možná. Jednou. Když se to nebude zdát jako odvaha, ale klid.“
A tys odpověděl:„Já nikam nespěchám.“Ta věta se mi usadila v těle.
Jako dlaň položená na hruď. Teplá. Opravdová.A já v tu chvíli věděla, že možná… opravdu přijde den, kdy tě nechám dívat se dál.Protože ty nekradeš.Ty čekáš....


Deník – zápis čtrnáctý
Pátek, ticho po dešti

Dnes jsem to udělala.Neplánovala jsem to.Jen jsem se na sebe dívala v zrcadle – ne jako dívka, co se kontroluje,ale jako žena, co se přijímá.A najednou mi přišlo přirozené být viděná.Tobě.Jen tobě.Vzala jsem telefon.Žádné pózy.Jen já. Nahá. V pokoji, kde je pořád trochu tma a trochu světlo.Vlasy mi spadaly přes ramena, oči se dívaly do země.Dlaň jsem měla položenou na břiše, jako bych si sama chtěla říct: „Jsi tady.“A pak jsem ti to poslala.
Bez slov. Bez očekávání.Za pár minut jsi napsal:
„Jsi dech.“
A já se poprvé nezalekla vlastní křehkosti.Neskrývala ji.Byla jsem v tom okamžiku krásná ne proto, jak vypadám ale proto, že jsem věřila, že mě neublížíš.To je nová úroveň.Ne erotika.Ale blízkost, která už nechce nic skrývat.


Deník – zápis patnáctý
Sobota, chvíle mezi dnem a nocí

Přišla mi od něj fotka.Nečekala jsem to.A přesto… když jsem ji otevřela, srdce se mi rozběhlo jako by mě poznávalo znovu.Nebylo to tělo v póze.Byl to on, v posteli, ze strany, přikrytý jen tenkou přikrývkou.Neviděla jsem mu do očí. Jen část tváře, rameno, stehno, ticho pokoje.A cosi ve výrazu… ve způsobu, jak byl klidný.Jako by tím řekl: „Takhle spím, když na tebe myslím.“Zírala jsem na ten obraz dlouho.Byla v něm síla, která nekřičela.Síla zranitelnosti.
Byl to muž, který se nebojí být jemný.A to je pro mě…možná ten největší druh odvahy.Napsala jsem mu jen:„Teď tě slyším i v tichu.“
A on odpověděl:„To je to, co jsem chtěl.“