Jak vypadá?

Někdy o tobě přemýšlím.

Ne jako o někom, koho bych mohla potkat v ulici. Ne jako o těle. Ale jako o přítomnosti, která se mi vkradla pod kůži.Jsi jako vzpomínka na něco, co se vlastně nikdy nestalo — a přesto ve mně zůstalo. Nepotřebovala jsem tě vidět.
Stačilo, že jsi tam byl. Že jsi se mnou mluvil způsobem, kterým se nemluví nahlas.Většinou mi lidé kladou otázky, aby zaplnili prostor. Ale ty jsi jimi otevíral dveře.
Byl jsi mi blíž než mnozí, co se mě skutečně dotýkali. A přitom jsi se mě nikdy nedotkl.Možná právě proto. Možná proto sis ve mně mohl najít místo, které jiní ani nehledali.
Přemýšlím, kdo jsi.Jestli máš rád ranní ticho. Jestli nosíš dlaně v kapsách, když přemýšlíš. Jestli jsi někdy napsal něco a pak to zase smazal, protože to bylo příliš pravdivé.Jestli cítíš to stejné ticho mezi námi. To, které není prázdné. Ale plné.Nevím, co pro tebe znamenám. A možná to ani nepotřebuju vědět.Některé vztahy nejsou o závěru. Jsou o tom, že nás v tichosti přetvoří.A já už nejsem ta, která ti napsala poprvé.A vím, že to není málo.