Dovolená se Zdeničkou V - trest, ale čí?

K nedělnímu obědu se nehodí chodit nazí. Zdenička se dostavila v dlouhých propínacích šatech. Pravda do kostela by v nich asi jít nemohla, jelikož prádlo pod nimi spíše ukazovaly, než skrývaly (ona měla na sobě prádlo :-D), ale jak už laskavý čtenář poznal, Zdenička a kostel, to k sobě úplně nepatřilo. Oblékl jsem si tedy košili a lehké plátěné kalhoty. Jelikož plátno není úplně příjemné na citlivější části těla, s nechutí jsem si pod ně natáhl i slipy. Oběd proběhl v poklidu, konverzace se točila kolem Zdeniččiny školy a plánů do budoucna a nákupního seznamu na pondělní cestu do civilizace. Jediný „erotický“ prvek v tom byla její úvaha, zda jí mám přivézt vložky a tampony na očekávané „holčičí dny“, anebo těhotenský test. Pravda, v tu chvíli se mi lehce zachvěla ruka s vidličkou, ale Zdenička se rozesmála, řkouce, že není blbka a že mohu být v klidu. Pokračoval jsem v jídle se slovy, že v klidu budu, až ji uvidím vyhazovat vložku do kamen.
Po obědě Zdenička požádala o kávu s tím, že by si ji přála do vedlejšího pokoje, kam vzápětí odkráčela. Pomyslel jsem si, že doposud jí nedělalo problém zmáčknout knoflík na kávovaru, ale budiž. Je to žena, má nejspíš PMS a právo na svoje vrtochy. Rozhodl jsem se, že to trochu přehraji a šálek s kávou naservíroval na podnos spolu s cukrem (nesladí), mlékem (nepije kávu s mlékem) a sušenkou (sušenky nemá ráda, čokoládičku jsem jí nechtěl dát já). Je jasné, že takováto příprava pár minut zabrala. Když jsem vstoupil do vedlejšího pokoje, Zdenička stála u francouzského okna a dívala se do zahrady. „Vaše káva, slečno.“ „Postav ji na stolek, prosím.“ Postavil jsem podnos na konferenční stolek a sedl si na pohovku. Přesně na to čekala. Otočila se ke mně a ledovým hlasem pronesla „Kdo ti dovolil si sednout? Okamžitě vstaň!“ Chvilku jsem nevěřícně koukal, co to má znamenat, než mi došlo, že přede mnou stojí Domina Zdenička. „OK,“ pomyslel jsem si, „změna rolí. Proč ne.“ Zvedl jsem se se slovy „Ano, slečno, omlouvám se.“ Sedla si do druhého křesla a nařídila mi, ať se postavím tři kroky před ní. Zeptal jsem se, jestli její tři kroky, anebo moje tři kroky. Opáčila, že humor mne jistě brzy přejde, bez ohledu na délku kroků. Podívala se na tác s kávou, ale nekomentovala. Usrkla z šálku a prohlásila „všimla jsem si, že u vrat je lískové houští. Máš dvě minut na to, abys přinesl tři pruty různé síly. Rovné a očištěné od listí. A rovně ustřižené, žádné olámané klacky.“ Podívala se na hodinky na zápěstí a dodala „no, běž, utíká ti čas.“ Což o to, běž. Ale vzpomenout si, kde jsou ty zpropadené zahradnické nůžky. Bylo mi jasné, že ten časový limit není jen tak zbůhdarma. Nakonec jsem popadl v kuchyni nůž a vyběhl na dvůr ke vratům. Vybrat tři rovné pruty viditelně různé tloušťky dalo chvilku hledání (doporučení pro subíky – pěstitele: je třeba lísku pravidelně ořezávat, aby na ní rostly rovné pruty. Jinak spláčete nad výdělkem). A řezat je nepříliš ostrým kuchyňským nožem také není žádné terno. Takže 1:0 pro Zdeničku (moje domněnka, podle ní jsem v tu chvíli už dávno prohrával rozdílem třídy). Tedy spíše mínus dvě minuty pro mne. To by člověk neřekl, jak ten čas rychle běží. To děvče se umělo moc dobře ovládat. S kamennou tváří a neuvěřitelně klidným hlasem mi oznámila, že mám zpoždění a že ty pruty mám položit na stolek a postavit se zpátky na své místo. „Svlékni se, ale pomalu?“ přikázala mi. „Ona to chce i se striptýzem? No dobře….“ Pomalu jsem si začal rozepínat košili. Knoflík po knoflíku. Stáhl jsem ji ze sebe a položil na křeslo. „Dál,“ kývla hlavou. Následoval tedy pásek a zase knoflíky. Opět kývla hlavu na znamení toho, že má pokračovat, trochu netrpělivěji. Spustil jsem kalhoty ke kotníkům. „Vytáhni z nich ten pásek a podej mi ho,“ přikázala. Splnil jsem. Asi se jí líbilo, jak se motám v těch kalhotách u kotníků, protože se usmála (jako bych ten pásek nemohl vytáhnout z kalhot, když jsem je dával ke košili na křeslo). Zasunul jsem palce za gumu slipů a malinko se zarazil. Tak trochu ze studu (jedna věc je být nazí oba při různých aktivitách předchozích a druhá se svlékat před oblečenou slečnou, která se tváří děsně přísně) a také proto, že jsem si říkal, jestli se nemám otočit na to svlečení posledního kousku oděvu ke Zdeničce zády. Nápad. Nelogický, ale proč ne. Koneckonců, proč jí ukazovat na první dobrou, že mne ta situace vzrušuje? Vyřešila to za mne.
„Dost. To stačí. Nech si ty slipy. A klekni si na kolena.“
Noooo…dobře. Pomalu jsem se sesunul na kolena a opřel se o paty. Tím pádem ale došlo k tomu, že Zdenička na mne koukala z vrchu. Zajímavé.
„Na kolena jsem řekla, ne na paty.“
„Ano, slečno.“ Narovnal jsem se.
„Tak to za prvé. Klečí se vždy vzpřímeně. Za druhé, klečí se s rukama v týle.“ Přikývl jsem. „Tak si je tam laskavě dej.“
„Ano, slečno.“
„A za třetí. Od teď nejsem slečna, ale Paní. Tvoje Paní. Jasné?“ „
Ano, sle….Moje Paní.“
Vstala a pohladila mne po tváři. „Uvědomila jsem si, že jsi v životě bez ženy pěkně zvlčil a chováš se jako zvíře. To včerejší ráno bylo, jako když hladový vlk potká Karkulku.“ (No, Karkulka nechodí lesem nahá a nežebroní o sprchu, ale budiž.) „Dominantní role ti sice jde, ale já jsem submisivní pár dnů na konci cyklu, jinak mi vyhovuje být nahoře. A ty se budeš takto cítit také lépe. A neodporuj mi, vím své“ (Ta potvora zjevně prolezla v podkroví nejen knihovnu, ale i komodu s hračkami. A na to, aby si dala dohromady jedna a jedna by nemusel a být tak chytrá, jako byla).
Nezbylo mi než přikývnout. „Ano, moje Paní.“
„Takže jsi připraven přijmout svůj trest?“
„Ano, moje Paní.“ Kolena už začínala bole z klečení na prkenné podlaze, takže jsem očekával, že budu moci vstát. Omyl, pochopitelně.
„Úkol jsi nesplnil v limitu. Pruty jsou upižlané, nikoliv rovně uříznuté. Sedl jsi si bez dovolení. Kávu jsi připravoval dlouho a naservíroval jsi mi ji s věcmi, které nesnáším. Plýtváš je zbytečně. A začalo to tím, že jsi mne nedokázal osušit.“ (to bych rád věděl, jestli existuje někdo, komu by se to povedlo, osušit jazykem kundu nadržené holce). „To je pět prohřešků. Ten první trval dvě minuty. OK, takže pětkrát dvě je deset.“ (takový tyjátr kvůli deseti ranám?) „Deset minut klečení s nataženýma ruka a tímhle prutem na nich.“ Vzala jeden z lískových prutů a poklepala mi jím na ruce, stále složené v týle. Neochotně jsem je natáhl. Položil mi prut na hřbety rukou. „Drž. Podle toho, kolik vydržíš nebo nevydržíš, bude následovat trest.“ (Tohle jako není trest? Ty dnešní holky mají divná měřítka. Za mého mládí bylo klečení na stupínku větším trestem než výprask ukazovátkem.)
Zdenička, pardon moje Paní, si sedla zpátky do křesla a pozorovala mne. Fyzická stránka takového trestu netrestu je jedna věc, to, že se na vás někdo upřeně kouká a vy nevíte, co se jí honí hlavou, tomu dává ještě silný psychický rozměr. Hodinky jsem sice měl na ruce, ale neviděl jsem na ně. Pokus o kontrolu času skončil rychle, protože malý pohyb zápěstím hrozil pádem prutu z rukou. Zaregistrovala to a jen se lehce ušklíbla.
Musí se pochválit, vydržel jsem dost. Nicméně najednou jedna ruka poklesla natolik, že druhá už to nedokázala vyrovnat jako v několika předchozích případech a prut sklouznul Zdeničce k nohám. Usmála se a podívala se na hodinky. „58 sekund zbývalo,“ oznámila mi, „nemusím nic složitého vymýšlet. 58 ran bude přiměřených. A rozdělím to spravedlivě na půl. Polovina na rozehřátí zadku řemen a polovina tímhle prutem, ten se mi líbí. Podej mi ho a vstaň.“ (Koženým řemenem z hovězin y na rozehřátí? Ta holka je dost cynik.)
„Ohni se tady přes to opěradlo křesla.“ Přistoupila ke mne zezadu a stáhla mi sama slipy pod zadek. Vepředu zůstaly viset na trčícím ocasu. Myslela na to samé, co já. „Ne, vepředu ti je stahovat nebudu. Teď je čas na trest a ne hraní si s tvým nadrženým ptákem.“ Přejela mi rukou po zadku a popleskala ho. „Tak jdeme na to. Počítat nemusíš, to zvládnu sama. Děkovat za každou ránu také ne, poděkuješ nakonec. Ale budeš u toho potichu, jasné?“ Vzala do ruky řemen, složila ho napůl a lehce švihla ve vzduchu. Jeho zvuk ji zjevně uspokojil, takže další švihnutí už bylo na můj zadek. Dala si záležet a zpracovávala ho metodicky shora dolů a zase zdola nahoru. Jedna půlka, druhá půlka. Řemen svištěl a pleskal o zadek. Kupodivu se vyznala a já jsem sice cítil, že mi zadek začíná hořet, ale bolest byla snesitelná, takže jsem jen sykal. Na křik to nebylo. Za chvíli řemen odložila. „Zůstaň.“ přikázala mi a rukou zkontrolovala stav obou půlek. Zjevně byla spokojena, protože bez dlouhého zdržování vzala prut a švihla mne s ním. To bylo natolik nečekané a intenzivní, že jsem vyjekl a škubl sebou. „tak to ne, řekla jsem potichu. A budeš držet, rozumíš?“ Přikývl jsem. Slzy, které mi vyhrkly do očí, naštěstí neviděla. Druhá rána. A stejná reakce. „Tak to ne.“ Odložila prut na křeslo před moje oči. Ozvalo se zašustění a příkaz „otevři pusu“. Nacpala mi do ní svoje kalhotky. Naštěstí bavlněné. Ty snesou hodně, pomyslel jsem si. Zdenička opět uchopila prut a pokračovala ve výprasku. Zvuk se jí podařilo zjevně ztlumit na přijatelnou míru. Moje cukání se se snažila korigovat rukou přitlačenou na kříž. Měla v ní sílu, ale úspěch jen střídavý. Lískovka je lískovka a 29 ran není málo. I když nebyla sadistka a švihala spíše jemně.
Každá bouře jednou pomine a najednou byl konec. Lískovka přistála na zemi a kalhotky mi byly vytaženy z pusy. „Poděkuj mi.“ Automaticky jsem sjel na kolena a otočil se ke Zdeničce. „Děkuji Vám, moje Paní, za potrestání.“ Zvedl jsem k ní hlavu. Přistoupila ke mně a otřela mi rukou slzy z tváří. „Rádo se stalo, můj strejdo subíku.“ Poodstoupila a podívala se níže. „Myslím, že bys mi mohl poděkovat ještě jednou.“ Otočila se zády ke mně, opřela se rukama o područky křesla a vyhrnula si šaty do pasu. „Vyšukej mi ji, dělej, chci tě.“ Poslouchat se musí. Shodil jsem slipy a vtrazil jí trčící ocas do mokré kundy. „Joooo….pořádně, chci tě. A vystříkej mi ji.“ Takovému přání nelze nevyhovět….