Martin a Jakub I.

Bylo to jedno z těch večerů, kdy se město pomalu propadalo do tmy, ale světla na ulicích stále vrhala jemný nádech tepla na okolní chodníky. Jakub stál před kavárnou, v rukou nervózně svíral kávu, kterou si vzal na cestu. Bylo to jeho první setkání s Martinem– mužem, který mu zůstal v hlavě i srdci od jejich delšího psaní. Oči mu skenovaly okolí, když si všiml siluety přicházející mezi rozzářenými lampami. Byl to on, jak ho znal z popisu. Když Martin dorazil, jeho přítomnost byla silná. Oblečený v tmavém koženém kabátu, s vlasy nedbale upravenými, vypadal jako někdo, kdo věděl přesně, co chce. Jakubovi se srdce rozbušilo. Šlo o něco mnohem silnějšího – přitažlivost, která ho zcela pohltila.

„Ahoj,“ řekl Martin, jeho hlas hluboký a klidný, jakoby všechno v jeho životě bylo pod jeho kontrolou. Na chvíli se na Jakuba podíval, jako by měřil jeho reakci. „Ahoj,“ odpověděl Jakub, snažíc se udržet klidný tón. „Jak se máš?“ Martin se usmál, ale nebyl to milý úsměv. Spíš to byl úsměv, který Jakubovi připomněl, že to, co dnes večer přijde, bude něco víc než jen normální schůzka. „Mám se dobře,“ řekl, „a dnes večer to budeš ty, kdo se musí trochu přizpůsobit.“

Jakub se na okamžik zarazil, ale ten pohled, který mu Martin věnoval, mu dal jasně najevo, že dnes večer to bude on, kdo bude následovat. A něco v něm mu říkalo, že je připravený. „Pojď,“ řekl Martin a bez dalšího slova se otočil. Jakub se sice zpočátku na chvíli váhal, ale pak se rozhodl. Otočil se a šel za ním. Bylo to zvláštní – jakoby každý krok, každý pohyb, který Martin udělal, měl v sobě sílu, která ovládala celou situaci.

Když dorazili do Martinova bytu, Jakub cítil, jak se napětí zintenzivňuje. Bylo to tam – v té tichosti mezi nimi. A pak, bez varování, Martin jedním pohybem uchopil Jakuba za bradu a přitáhl ho k sobě. Jakub zůstal bezmocný, ale v tom okamžiku to pro něj nebylo nepříjemné. Naopak, cítil, jak mu to celý denní stres z těla mizí. „Jsem tady, abys mě poslouchal,“ řekl Martin tiše, když se jejich tváře téměř dotýkaly. Jakub mohl cítit Martinovu sílu, a to ho vzrušovalo víc, než si uměl připustit.

„Rozumím,“ odpověděl Jakub, i když v jeho hlase bylo trochu nervozity. Martinův pohled ale neuhnul. „V tom případě zůstaň v klidu,“ pokračoval Martin a jeho prsty sklouzly dolů k Jakubově zápěstí. Chytil ho pevně, ale ne bolestivě. „Dnes večer ti ukážu, co to znamená skutečně se odevzdat.“ Jakub cítil, jak mu srdce zrychlilo. Cítil napětí mezi nimi, ale věděl, že tohle není jen o tělesném kontaktu. Bylo to o síle a o vzájemném porozumění. Přesto všechno, co si o sobě myslel, věděl, že je připravený nechat se vést. „Já... jsem připravený,“ řekl Jakub a snažil se ovládnout svůj hlas, který se chvěl. Martin se na něj podíval, jeho oči byly tvrdé, ale i v nich bylo něco, co Jakuba donutilo věřit, že právě tady, v této chvíli, je Martin tím, kdo má kontrolu nad situací. „Tak pojď,“ řekl Martin a jeho ruka zavadila o Jakubovu rameno. „Začneme.“