Tajemství starého Girolleho

Tajemství starého Girolleho

„Sýry od Girolleho! Sýry od Girolleho!“, zní hlas vyvolávajího prodavače. Ospalé městečko Adelbogen, schované v hluboko zaříznutém údolí mezi alpskými velikány v kantonu Vallais, zažívá opět jeden ze svých trhů. Pokřik mladého prodavače, syna starého Girolleho, zní náměstím jako ozvěna. Lidí se otáčejí, zastavují, šeptají si mezi sebou, nechtějí věřit svým uším – muži i ženy, ctihodné paničky, unuděné životem, ale i prosté selky, muži v cylindrech i v selských čapkách. Zastavují se staří sedláci s rukama hrubě upracovanýma, pánové v nejlepších letech s klobouky na hlavách, mladíci, kteří touží škádlit děvčata, městské paničky, usedlé selky i děvčata skrytě toužící po sladkém potěšení s hochem. „Cože? Girolle už zase dělá sýry?“ V mžiku je krámek na úterním adelbogenském trhu obležený a každý touží poznat, ochutnat, jeden z nejpodivuhodnějších sýrů, jaké kdy se prodávaly.
Všichni ví, že starý Girolle dělal neobyčejné sýry. Prodával je draho, ten starý lišák obchodník. Nikdy nesmlouval, ne, to nebyl jeho styl. Kdo chce, koupí, komu se cena nelíbí, nech být, koupí jiný. I mladého to naučil, skrblit, nesmlouvat. Girolle má totiž Heinze, syna na ženění, a je to zrovna takový prohnaný skrblík jako on, aspoň tak to lidé říkají.

Ale Girolleho sýry jsou kouzelné. Aspoň to o nich říkali. Kdo ví, co z toho je pravda, třeba si to lidi vymýšlí. Nebo sám Girolle rozšířil ten chýr. Ale ne, něco na tom musí být pravdy. Vzpomínáte na ten příběh s Huusim? S tím z Bexenu? Neměli děti. No a co? To se stává. Jenže mezi lidmi se šeptalo, že to není vina Huuseové, ale jeho. A ne jen tak lecjaká. Ale nevěřte všemu, co lidi povídají. Co když je na každém šprochu pravdy trochu? Huuse od svatby neměl o svou ženu zájem. Jen v knihách ležel a četl. Kdyby se Huuseová nepostarala o krávy a o ovce, asi by hladem pomřeli. A tak to prý bylo s ním i v posteli. Jak dřevo. Aspoň tak to vykládala v neděli po kostele. Jednou si koupil Huuse Girolleho sejra. Kousek, malý bochánek. Byl drahý, Girole, ten starý skrblík, neprodával lacino. Ale jiný sýrař už na trhu nebyl a Huuse dostal velkou chuť na sýr. Snědl ho půlku ještě než došel domů. V noci se Huusiho domem nesl křik. Ne zlý, ale milostný křik to byl, Huuseová ráno nechtěla věřit, co se děje. A na jaře se jim narodil syn. A po roce další, a pak dcera. A to prej způsobil ten Giroleho sejra, říkala Huuseová. Ale čert tomu věř. Kdyby to zůstal ojedinělý případ. Girolleho sýry byly ohnivé. V celém kantonu se to o nich začalo říkat, a Girolle nestačil vyrábět. Popravdě řečeno, ani se moc nesnažil. Mohl by jich udělat pětkrát tolik, zbohatnout, koupit si dům na náměstí v Daxu, nebo možná i v Ženevě, ale on ne. Že prej by to už nebylo ono. Čert tomu věř.

Fakt ale je, že Girolleho sýr působil na chlapy zvláštně. Ženy ho potají kupovaly svým mužům, když v nich milostný oheň hasilo pivo, víno nebo stáří, a když si jej samy kousek vzaly, málokterá dovedla odolat svému rytíři. Tak to bývalo kdysi. Staří v Adelbogenu si to aspoň tak vyprávějí.

Mnozí chtěli vypátrat tajemství starého Girolleho. Radili se s nejlepšími sýraři, zkoušeli Girolleho salaš špehovat, podomka podplatili, aby vyzvěděl, co do sýra dává, jaké byliny, ale nic nenašli. Být to před párset lety, za Kalvína, už by dávno Girolle skončil v Ženevě na hranici, pro podezření z čarování! Jen to jim podomek řekl, že Girolle vždycky večer salaš s mlíkem připraveným k výrobě sýra pečlivě zavírá. No co, to věděli, to všichni tak dělali.

Pak ale Girolleho sýr začal ztrácet svou moc. Jak mu přibývalo let a s nimi i vrásek, síla sýra se vytrácela. Lidi přestávali mít o sýr zájem, a tak jej po čase Girolle přestal dělat.
Jediného syna měl Girolle, a pak už jen dcery. Urostlého černovlasého kudrnatého Heinze. Však na něj všecky holky v celém Adelbogenu jen letěly! Leckterá mu i svůj věneček nabízela, ale Heinz byl vybíravý. Nebo namyšlený. Ať si trhne nohou, říkaly si adelbogenské matky, když mu ta naše není dost dobrá.
Přece se oženil mladý Girolle. S Kathlen, dcerou hospodáře zpod Einhornu. Až docela nahoře, nejvyšší salaš to byla. Moc ta jeho mladá mezi adelbogenské nechodila. Kdo věděl, že je taková krasavice? Urostlá, štíhlá jako proutek, dlouhé vlasy jí spadaly přes ramena. Uměl si vybrat mladý Heinz, uměl, Kathlen byla kráska, hodili se k sobě.

Letní bouře překvapila na svazích Einhornu starého Girolleho. Promokl na kůži. Ledový vítr jej honil, až dokud nedošel domů. Toho večera ulehl a již více nevstal. Péči měl veškerou, od své odkvétající ženy, od dcer rostoucích do krásy, i od překrásné Kathlen, Heinzovy mladé ženy.
Když se blížila jeho poslední hodinka, vykázal všechny pryč a jen mladého Heinze s jeho ženou si zavolal. Kázal jim přesvědčit se, zda nikdo nenaslouchá, nikdo se neskrývá ani za dveřmi, ani za pecí, ani pod okny. „Prozradím vám tajemství, tajemství našeho rodu, tajemství Girolleho sýra“. Kathlen, krásná snacha, si utírala od pláče červené oči. Pokynul synovi, aby přistoupil blíž a dlouze mu něco šeptal.
Smrt měl lehkou, starý Girolle, ten lišák a skrblík. Zhasnul jak svíčka, usnul, a napozítří měl pohřeb. Všichni jej oplakávali, mladí, staří.
A pár dní nato opět začal mladý Heinz vyrábět sýry. Ohnivé, opět rozpalovaly muže i ženy.

Tajemství prozradil starý Girolle svému synu, a ten se podle něho zařídil. Večer pečlivě zavřel salaš a zatemnil okna v mlékárně. Dvakrát se přesvědčil, jestli nikdo nemůže ukrást prastaré rodové tajemství Girollů. Pak přistavil schůdky k velké kádi s mlékem připraveným k výrobě sýra a jeho mladá, krásná žena v záři voskovic, pomalu odkládajíc oděv, oděná pouze do své ženské krásy, sledována milujícími zraky mladého sýraře, vystoupila po schůdkách a nahá třikrát se ponořila do kádě s mlékem.

Opět se prodávaly Girolleho sýry, opět po nich šíleli muži i ženy, opět špehové slídili kolem Girolleho salaše, opět se pokoušeli ukrást tajemství, podomka podplatit, ale nenašli nikdy nic než to, že Heinz jako každý jiný sýrař večer po práci uzavře salaš…