Odpoledne (2. část)

Je odpoledne. To páteční. Venku stále stejná zima jako ráno. Ale vím to jen proto, že jsem vypadla ven na oběd. Sedím totiž pořád ještě v práci a hypnotizuju hodiny nad dveřmi. Tik-tak, tik-tak, tik-tak. Myslím, že jiný dny tak slyšet nejsou. Dneska se mi dostaly do hlavy. Klienti už žádní, maily vyřízené, hrnek od kafe umytej. Večer mě čeká firemní vánoční večírek. Firemní! Potřebuju ještě někde dobít baterky na trochu toho zdvořilostního tlachání o firemní politice, počasí a plánech na víkend, a to hlavně s kolegy z jiných poboček. No, hlavní kandidát na zábavu na páteční večer to není, ale musím se trochu socializovat i jinde než u Daiquiry v baru. A to na mě stejně bude někde v noci čekat. Je 14:58. Zvoní telefon. Dvě minuty a už bych zamykala dveře. Zvedám, domlouvám urgentní schůzku na pondělní ráno, pokládám. Odcházím. Uff.

Rovnou z práce vyrážím tam, kde kromě postele a gauče co mám doma odpočívám nejradši. Kavárna na Praze 7. Říkám tomu sice kavárna, ale je to spíš bar.

Kdybych byla místem, byla bych tenhle bar.

Spousta kůže, dřeva, velká okna, intimní osvětlení a pohodlná křesla. Takový ty, jak do nich jednou zaboříte zadek, a už nechcete sedět nikdy nikde jinde. Ve vzduchu je vždycky cítit silná vůně kávy s tóny rumu, kynutého těsta a skořice. Ano, na bar je to poněkud divná kombinace, ale cítím tu přesně tohle.

Už před vstupem dovnitř vidím oknem, že je moje místečko volné. Někdy mám pocit, jako by na stole nonstop stála cedulka reservé. Je to místo kousek vedle vchodových dveří s výhledem jak z okna, tak na každého, kdo přijde dovnitř. Dost daleko, aby vás neofouklo pokaždé, když je někdo otevře. Jen vejdu, stačí jeden pohled, letmý úsměv na barmana a jakmile se posadím, už mám na stole vodu, Lungo a skořicovýho šneka. No jo, znají mě tu asi stejně dobře jako seznam nabízených druhů koktejlů. Tohle místo je super na pozorování lidí. Ráda pozoruju lidi. Je to taková moje úchylka. Netrvá to dlouho a už sedím v křesle a do uší mi hraje lehce depresivní Billie Eilish a All the good girls go to Hell, v rukou držím psychologicko-hororový román Cujo od Stephena Kinga. Nevadí, že to čtu už asi dva měsíce, důležité je, že je to knížka přesně do kabelky.

Už se pomalu připravuju, že budu muset odejít, ale od tak trochu předstíraného čtení mě vytrhne pohyb u dveří.

A! Další baroví povaleči.

Do dveří vstoupí dva muži. Nejdřív je vidím jen zezadu, ale ten první mě zaujme už tím, že je fakt vysoký. Hnědé vlasy, ani krátké ani dlouhé, a jakmile se otočí, vidím, že i hnědé oči. Jediná barva očí, kterou člověk zaručeně pozná i takhle na dálku. Má velké ruce, sexy ruce. Vím to, protože si prsty právě prohrábnul vlasy. Posadí se do křesla a rukou opřenou o opěrku ruky si podepře bradu. Vztyčeným ukazováčkem si přejíždí po jemném strništi na tváři a palcem podepírá bradu. Sleduju ho jen tak napůl, jen oči zdvižené od knihy. Nechci hned budit pozornost. Jenže. To bych nebyla já, aby se mi fantazie nerozjela z nuly na sto za čtyři sekundy a bohužel se okamžitě zaseknu ve svých představách.

Tenhle hnědooký sexy týpek v černým svetru a černých džínách mě na záchodě ohýbá o hranu umyvadla, vyhrnuje mi šaty, odhrnuje krajkové kalhotky na stranu a bez ptaní a zbytečných řečí mě rovnou omrdá. Aniž bych se já sama zmohla na jediný slovo.

Z myšlenky mě na(ne)štěstí vytrhne hlasitý smích dámy v letech, která sedí s kamarádkou asi o tři stoly dál a má v sobě už asi o "dvě dvojky" víc, než potřebovala k lepší náladě. Hnedka mi docvakne, že se koušu do rtu, civím do prázdna, knížka na zemi.

Tep? 120. Kalhotky? Pořád na sobě, ale rozhodně už ne suché. Kde mám ruce? Aspoň, že ty jsou přesně tam, kde mají být.

Ale co hůř. ON. Dívá se na mě a usmívá se. Úsměv mu nesměle oplatím a pokrčím rameny. Něco ve smyslu jako "ach, já nešika", ale ve skutečnosti ne nešika, jen nadržená čubina. ,,Evidentně mi to ráno nestačilo," pronesu potichu jen tak pro sebe a skláním se pro knížku, kterou už rovnou zavírám a pokládám na stůl. Zvednu levou ruku a při pohledu na hodinky začnu panikařit. Dvě hodiny do večírku. A to ještě potřebuju domů, trochu se upravit.
Sbalím rychle věci, obleču si kabát, hodím dvě kila na stůl a mažu ven. Po cestě ke dveřím mávnu na barmana, opět se na sebe usmějeme a už sahám na kliku. Když vyjdu ven, nedá mi to a ještě se otočím směrem k NĚMU. Uvnitř mě mnou cukne, naše pohledy se opět setkají. Mám fakt hroznou chuť mu něco jít pošeptat do ucha.

Ale zpět do reality, musím zrychlit, evidentně budu doma muset mimo změny outfitu řešit ještě další problém. Je potřeba zase vyvenčit "kámoše ze šuplíku".