STŘEPY ROZBITÉHO ZRCADLA

STŘEPY ROZBITÉHO ZRCADLA
​Když Ronin dorazil do osady, neřekl ani slovo. Jen uprostřed zablácené návsi, přímo před vchodem do místní putyky, zapíchl do zmrzlé země své zrcadlo. Bylo čisté, chladné a nelítostné.
​Místní „elita“, která u upatlaných stolů už roky porcovala svůj vliv, mastné klobásy a levnou paštiku, se zprvu smála. Uprostřed nich, v koutě u zdi, seděly tiché Gejši. Byly tam jen jako poddané, bez vlastního hlasu, nucené snášet nekonečné žvasty opilců s plnými pupky a tupé pohledy, které je měly připravit o poslední zbytky důstojnosti. Celá ta hospodská cháska žila v přesvědčení, že tyto ženy jsou jen tichou kulisou k jejich vlastní důležitosti.
​Správce osady zrcadlo ráno viděl a nechal ho stát – neshledal na něm nic, co by porušovalo řád. Ale pak začalo kňučení. Ta smečka oříšků se nesnesla s pohledem na vlastní odraz. Celý den obcházeli správce, našeptávali mu do ucha lži a obviňovali Ronina, až nakonec správce, unaven jejich vytrvalým štěkotem, podlehl a nechal obraz zakrýt.
​„Tohle zrcadlo lže!“ zařval ten nejhlasitější z nich, zatímco si otíral mastnotu z paštiky do rukávu. „Smažte ten obraz! Zničte ho, ať nevidíme, kým jsme se stali!“
​V noci se smečka připlížila. S tlukotem srdce a strachem v očích to zrcadlo rozbili na tisíc kusů. Jak v té křeči vrávorali, polili se vlastním pivem, až se jim lepil oděv k tělu a páchl zbabělostí. Střepy rozdupali do sněhu a bláta. „Je po všem,“ šeptali si vítězoslavně, ulepení a páchnoucí hospodou. „Pravda je smazána. Zase je tma a klid. Zase můžeme ovládat ty tiché postavy v koutě a nikdo neuvidí, jak je dusíme svým stínem.“
​Ráno Ronin vstal. Nepřekvapilo ho to. Jen se podíval na zem, kde se ve slunci třeštily tisíce drobných kousků skla. Každý jeden z nich teď odrážel kousek jejich strachu. Už nebylo jedno velké zrcadlo, které se dalo zakrýt na něčí popud. Teď byla pravda všude. Pod každou botou, v každé stopě ve sněhu.
​Ronin si jen v klidu utáhl sedlo a pohlédl na hospodu kde se ulepená chska schovávala před vlastním svědomím. Pak pohlédl na Gejši v okně, která poprvé zvedli hlavu, protože v jednom ze střepů zahlédli odlesk své skutečné hodnoty, kterou jim tito lháři nikdy nedokázali vzít.
​„Mysleli jste si, že když vynutíte smazání odrazu, zmizí i pravda,“ pronesl Ronin do ticha. „Ale jediné, co jste dokázali, je to, že teď bude každý váš krok doprovázen praskáním vašich vlastních iluzí. To, co bylo ráno dovoleno, jste ze strachu nechali večer zničit. Smazali jste větu, ale napsali jste tím svůj vlastní rozsudek.“
​Ronin se vyhoupl do sedla. Neohlédl se. Pustil osadu i její ubohé hry za hlavu a vyrazil zpět na hrad, ke svému jedinému Pánu Pravdy. Cesta byla volná a vzduch mrazivě čistý. Leden bude studený... a plný ostrých střepů.