STŘEPY ROZBITÉHO ZRCADLA II

STŘEPY ROZBITÉHO ZRCADLA II: ECHO V PODHRADÍ
​
Ronin nikdy nehledal svár. Přišel v tichu a s úctou k řádu, ale smečka, zvyklá na pach krve a lži, si jeho klid vyložila jako slabost. Byli to oni, kdo první vycenil zuby. Byli to oni, kdo začal trhat pravdu na kusy, jen aby nasytili svůj strach. Ronin jen v klidu povytáhl meč – ne aby útočil, ale aby jim ukázal odlesk jejich vlastní zrady na ostří oceli. To, co teď v osadě slyšíte, není zvuk jeho útoku, ale křik těch, kteří v amoku naběhli na vlastní čepele.
​
Ronin už byl dávno za obzorem. Na Hradě Pravdy právě vyšlo slunce a mrazivý vzduch čistil mysl i čepel. Osada v údolí však pod ranním oparem vypadala jako hnisající rána. V putyce se nezhaslo celou noc a vzduch byl těžký jako svědomí lháře. Uprostřed toho smradu z piva a mastnych klobás se smečka začala požirat navzájem. Jeden z nich se snažil překřičet ticho a vykřikoval o „násilí“, protože nedokázal unést, že mu někdo nastavil zrcadlo. Muž, který roky dusil tiché hlasy svou nadřazeností, teď kňučel o ochraně, když mu někdo pouhým slovem sundal masku.
​
Na rozcestí, kde končilo bláto a začínal čistý sníh, stál druhý Ronin. Postava s naginatou v ruce tam stála nehnutě jako socha, její čepel odrážela mrazivé slunce. V osadě se jí báli, protože z ní sálala síla a klid, který nedokázali pojmenovat ani zkrotit. Když se jejich oči setkaly, druhý Ronin položil ruku na zbraň a tiše se zeptal:
„Potřebuješ pomoc s tou smečkou?“
​Ronin se jen lehce pousmál a zavrtěl hlavou. „Ne. Jejich vlastní jed je jejich trestem. Nech je v tom bahně, nestojí za tvou čepel.“ Chtěl jet dál sam, ale druhý Ronin neposlechl. Neudělal to z neúcty, ale z věrnosti ke Kodexu. Zůstal v patach jako tichý stín s naginatou a střežil Roninova záda před každým, kdo by se pokusil bodnout ze zálohy.
​Ronin konečně vstoupil do tichých komnat Hradu. Odložil meč, který ještě před pár hodinami nastavoval zrcadlo lhářům, a jeho kroky změkly. Na lůžku ležela ona. Byla vyčerpaná, její dech byl jen slabým zachvěním a horečka jí barvila tváře. Byla nemocna, protože nesla tíhu jejich světa příliš dlouho.
​Ronin si k ní přisedl. Miloval ji pro její čistou upřímnost. Ve světě plném falešných glejtů a ubohých her o moc, které ovládly i správce v údolí, byla ona jediným pevným bodem. Byla upřímná ve své bolesti i slabosti. Právě tou svou odzbrojující pravdou ho kdysi zasáhla víc než jakákoliv čepel.
​Vzal její horkou dlaň do svých rukou. Meče pro tuto chvíli odložil, aby se mohl věnovat její záchraně. Ale v hloubi duše tušil, že to není konec. Věděl, že ta tlupa v údolí, zahnaná do kouta vlastní ubohostí, začne kopat kolem sebe. Věděl, že v záchvatu bezmocného vzteku budou prskat jed a snažit se rozbít i to poslední, co jim připomíná jejich vlastní malost.
​Zatímco venku v mrazu bděl druhý Ronin s naginatou připravenou v rukou, vnitřek Hradu patřil jen jim dvěma. Ronin ji přikryl a začal ji zahřívat teplem svého těla a klidem své mysli.
​„Už jsi doma,“ řekl tiše. „Dole v údolí zůstalo jen bláto a střepy. Tam, kde končí jejich lži, začíná náš svět.“
​Ronin na Hradě v klidu zavřel Kodex. Věděl, že zvítězil. Leden přišel o týden dřív. A v osadě právě zamrzlo i poslední koryto.